číslo 16 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, redaktor České televize

Hnětou a pečou všichni

Už dobré dva měsíce se marně pokouším ubránit se neustálému srovnávání. Tím častějšímu, čím víc se blíží data dvoukolových prezidentských voleb ve Francii: 22. duben a 6. květen. Prezidenta republiky Francouzi volí přímou volbou. Už sama kampaň k těmto volbám je vedena jako všeobsahující politická diskuse, do níž je postupně vtažena - i když spíš jen pasivně - valná většina občanů. Slovo „všeobsahující“ jsem použil záměrně. Dialog kandidátů, vedený prostřednictvím médií i na shromážděních voličů, je totiž zaměřen nejen na hlavní témata domácí politiky, ale i na postavení Francie v Evropě a ve světě tak, jak je vidí prezidentští kandidáti.

Obecně lze říci, že v kampani před prezidentskými volbami se probere opravdu každé z významných témat politiky francouzského státu, zazní recepty jednotlivých kandidátů na všechny bolesti současného života Francouzů - počínaje nezaměstnaností a konče třeba přistěhovalectvím a vytvářením etnických, národnostních a náboženských komunit ve společnosti, která si zakládá na hlubokém prožívání francouzské identity, a přesto vidí, jak pojem národ ztrácí historické kontury. Rivalové v boji o prezidentský úřad se navzájem pokoušejí recepty protivníka zpochybnit. Zpravidla věcně, nikoli urážkami.

Francie mi před prezidentskými volbami připadá jako obrovská mísa, v níž se dlouho hněte, a taky nakonec solidně uhněte těsto, z kterého pak samotná volba prezidenta upeče koláč příští francouzské politiky. Hnětou a pečou všichni! Je to jejich výsostné právo - a Francouzi k němu nejsou lhostejní. A jestli je teď snad trochu idealizuji, tak jen v dobré úmyslu ukázat dobrý příklad. Myslím ale, že Francouze ani moc idealizovat nemusím, chci-li dokázat jejich přímou účast na politickém dění. Stačí připomenout třeba loňský zákon o rovné šanci, kterým premiér de Villepin, ač to neměl v úmyslu, zbavil „rovné šance“ absolventy vysokých škol. A to tím, že jim sice nabídl jistotu zaměstnání po škole, ovšem za nižší platy, než je zákonem zaručená minimální mzda. Okamžitě byly vysokoškoláků, ale i odborářů plné ulice. Každou sobotu. Dokud jejich vytrvalý protest nedonutil premiéra k odvolání už přijatého zákona. Konstatoval jsem tehdy: vida, přímá demokracie po francouzsku!

Energické projevy „vůle lidu“ nebo i vůle jednotlivých společenských vrstev a profesních skupin v pouličních protestech a masových manifestacích - to je, dejme tomu, živelná forma přímé demokracie. Ve Francii ji mají zažitou. Politická sféra je k ní citlivá, i když ji vládní politici odsuzují. Přímá volba prezidenta republiky - to je naopak zákonem posvěcená a v ústavě zakotvená forma přímé demokracie. Její charakteristický rys jsem se pokusil vysvětlit výše. A česká politika i česká veřejnost by si ho měly všimnout. Přímá volba prezidenta Francouzské republiky není jen referendem o politikovi, kterého si občané vybírají do čela státu a národa. Je to také referendum o politice, které Francouzi dávají v dané historické době přednost. Neboť celá ta široce pojatá kampaň, jež přímé volbě prezidenta předchází, se opravdu zároveň týká budoucí orientace Francie ve všech významných otázkách utvářejících její sociální, ekonomickou, kulturní i zahraničněpolitickou atmosféru.

Stále častěji se v Česku debatuje o zákonu o referendu. Ten by mohl být buď obecný, nebo takový, který by stanovil právo občanů vyjádřit se přímo - a nikoli jen prostřednictvím vlády a volených zástupců - k určité konkrétní záležitosti. Například k umístění radarové základny Spojených států na území České republiky. O slovo se u nás prostě čím dál energičtěji hlásí přímá demokracie. Je to důsledek sedmnácti let zkušeností s českou podobou zastupitelské (tedy parlamentní) demokracie, důsledek sedmnácti let odhalování jejích dětských nemocí a pozdějšího rozčarování nad jejími trvale osvojenými zlozvyky? Nebo si to vynucuje doba, kterou nyní žijeme? Stálo by jistě za to hledat na tyto otázky odpověď, ale vydalo by to na knihu. Já na tomto místě mohu upřímně říci jen to, že vztah mezi francouzskou politickou sférou a francouzským občanem mi připadá otevřenější, bohatší a lépe fungující než u nás a že to přičítám většímu podílu přímé demokracie - jak té zákonem posvěcené, tak té živelné - na politickém životě.

Neodvažuji se ale říci přímo, že víc prvků přímé demokracie by českému politickému životu prospělo. Veřejné mínění je u nás buď „zcela neřízená střela“, nebo naopak „rafinovaně řízená střela“. Tím chci říci, že je právě tak nevyzrálé, ba co je ještě horší - právě tak nepoučené a neinformované jako mnozí politici, kteří jeho jménem určují charakter vývoje této země. Na druhé straně je příliš snadno manipulovatelné stále dokola opakovanými populistickými výroky nebo rafinovaně živenými aférami, které je odvádějí od životně důležitých politických otázek. Víc přímé demokracie, tedy víc účasti občanů na rozhodování o zásadních věcech je jistě žádoucí, ale právě tak žádoucí je, aby se nejdřív praktiky českého politického života dostaly z úrovně „bulváru“ tam, kde jsou v tradičních demokraciích. Tedy do roviny poctivé vzájemné komunikace mezi politikem a občanem, mezi politickou garniturou a národem o podstatných záležitostech státu a společnosti.

Francouzský příklad není jediný. Ale když už jsme u něho, dodám, že i tam se v právě probíhající předvolební kampani vyskytly pokusy diskreditovat nějakým vhodným „skandálkem“ oba hlavní kandidáty na prezidentský úřad. Nesplnilo to očekávaný účel. Lidé se kvůli tomu nepřestali zajímat především o to, co jim prezidentští kandidáti nabídnou, dostanou-li od nich hlasy. Nepřestalo pro ně být nejdůležitější dovědět se, nakolik mohou tomu kterému kandidátovi věřit právě v tom, že v prezidentské funkci skutečně zlepší jejich životní standard a reputaci Francie tak, jak slibuje.

Takovým voličům neimponuje drsnost, vulgárnost, útočnost či jakákoli jiná manýra. Imponuje jim věcnost. Proto je vulgarit a osobních útoků v prezidentské kampani ve Francii a - troufám si tvrdit - i v jiných evropských tradičních demokraciích pramálo. Nebyly by účelné.

Nejde ovšem jen o formu politického boje či dialogu, tudíž o slušnost místo obscénnosti, o věcnost místo osobních výpadů. Jde o to, aby veřejné mínění umělo rozpoznat, kdy ho politická scéna, ve vzácné shodě s tiskem, krmí především zástupnými problémy. Kdy ho zástupnými problémy média i politici odvádějí od jeho životních zájmů. U nás se právě tohle stalo v současné době přímo politickou strategií. Vlastně i mediální strategií. Pokud ovšem obojí není jedna a táž věc. Obávám se, že v mnoha případech je.