číslo 17 / 2007

Dívejte se

Woody Allen ve víru vášní a zločinu

V mezidobí mezi Zeligem a Hanou a jejími sestrami, špičkovými díly Woodyho Alllena z 80. let, natočil Allen i nenápadnou, posmutnělou komedii Danny Rose z Broadwaye (v pondělí 23. dubna ji uvede ČT 2). Byla podceňována, označována za pouhý doplněk k „větším“ Allenovým filmům. Možná k tomu sváděla skutečnost, že Allen tu rozvíjí jen rozměrnější anekdotu o neúspěšném kabaretním agentovi, svými svěřenci opakovaně opouštěném, jakmile dosáhnou lepšího angažmá. Takže smolařskému mužíčkovi (Allen si tuto roli opět napsal přesně na tělo) nakonec zůstanou jen takové osobnosti, o které nikdo nemá zájem, třeba jednonohý stepař nebo nešikovný břichomluvec.

O Dannym Roseovi se nedozvíme přímo, ale z vyprávění jeho více než škodolibých kolegů. Ti sedí v jedné broadwayské restauraci a baví se vzpomínáním na bláznivé události, o nichž slyšeli nebo jichž se dokonce stali svědky. Třeba o tom, jak šantánový hypnotizér uspal stařenku tak dokonale, že ji nebylo možné probudit. Největší prostor však získá příhoda s téměř zapomenutým zpěvákem, jemuž Danny dopomůže k opětovnému úspěchu. Má s tím však neskonale problémů: musí angažovat i zpěvákovu milenku (a navíc ji vydávat za svou), dokonce se zaplete do mafiánských sítí.

Allen, jako vždy spoléhající na vodopády verbální výmluvnosti, si opět pohrává s mystifikací, tentokrát jakoby naruby; třeba rozprávějící baviči v restauraci opravdu hrají sami sebe - včetně Allenova agenta Jacka Rollinse; bohužel u nás je nikdo nezná. Film plnými hrstmi rozdává nostalgické ohlédnutí za hudbou 50. let a občas probleskne i cynický nápad - jako v případě Dannyho kamaráda, kterého surově ztlučou mafiáni. Danny jim ho totiž označil za viníka všech zlotřilostí, pevně přesvědčen, že vystupuje na vzdáleném turné, aniž by tušil, že nic nechápající nešťastník nikam neodjel. Dannyho příhody jsou směšné, nedůstojné a jeden ze stolujících účastníků je dokonce neváhá označit za příšerné, protože v nich chybí legrace. Allenova odvaha je zjevná: dokázal se vysmát vlastním klišé, když se na ně pohlédl očima jiných.

JAN JAROŠ

Foto archiv