číslo 17 / 2007

Rozhlas Plus

Jak se dělá rozhlas

V příspěvcích, které píší spolupracovníci Producentského centra Českého rozhlasu, nahlížíme do zákulisí rozhlasové práce.

Noc jako den se rozjasní

Součástí programu Českého rozhlasu 3 - Vltava bylo na Velikonoční pondělí 9. dubna i pásmo Noc jako den se rozjasní. Co všechno předcházelo tomu, než si posluchači mohli sváteční pořad  naladit, popisuje následující reportáž.

Je 26. března, 13 hodin a 55 minut. Od dvou hodin mám být na natáčení pásma Noc jako den se rozjasní. Místo, kde se vše odehraje: Studio 6. „Víš, jak se tam dostaneš?“ ptá se mě vedoucí Tvůrčí skupiny elévů Tomáš Zikmund. „Ne? Tak já ti ukážu cestu.“ Díky tomu jsem odborně obeznámena s přístroji v režii a představena jejímu osazenstvu. Následuje prohlídka studia. „Tohle všechno slouží na ruchy,“ dozvídám se, k čemu slouží roztodivném harampádí, uložené za plentou. „A v této místnosti, která je odhlučněná, se natáčí scény zvenku, takové, které nemají mít dozvuk.“

Ale to už přichází režisérka Hana Kofránková a vše může začít. Šarmantní Otakar Brousek starší se usadí za mikrofon a s režisérkou prochází první část textu. Jde se točit. Když z obřích reproduktorů zazní slova z Evangelia podle Jana - „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ - naskočí mi husí kůže. Tiše, společně s režií, chválím rytmus i nasazení, vznešenost, „kostelnost“ řečeného. „Teď to, Oto, zkuste o kousek intimněji, v takovém zvnitřnělém, projásaném duchu,“ nabádá Hana Kofránková a já bedlivě poslouchám každý její pokyn: „Ochutnejte si to slovo ‚rozzelenalý‘. Pohrajte si s těmi ratolístkami rozkvetlých kočiček. Oto, pozor na šev slov - pak kněz- zaznělo jen jedno K,“ upozorňuje režisérka.

Občas se vyskytnou i problémy technického rázu: tu zašustí papíry, tu herci zakručí v břiše. Když se první natáčecí den chýlí ke konci, těším se na zítra - precizní práce a souhrou celého týmu mě nadchla.

Je úterý 27. března. Jdu pozdě. Ve studiu se zubí a pošťuchují tři děti. Na pokyn režisérky se uklidňují a spustí koledu. Špatný nástup, jede se znovu. Jedné holčičce to „ujelo“. Tak ještě jednou. Napočtvrté je vše v pořádku. Následuje pásmo říkanek. „Chcete to zkusit samy, nebo chcete ukazovat?“ ptá se režisérka a děti sborově volají, že ukazovat. Nejprve to režisérka zkouší ze „své“ místnosti za sklem, ale pořád to není ono. Jde tedy k dětem a energickými gesty diriguje. Malí umělci se sjednocují v pauzičkách i v nasazení a zvukový technik si konečně může uložit povedené varianty.

Tím však práce nekončí. Odpovědná redaktorka Vladimíra Bezdíčková přináší  cédéčka, z nichž se musí pro pořad vybrat vhodná muzika. Velebné Matoušovy i Lukášovy pašije jsou vyloučeny, jsou totiž v němčině. Z probírky vychází vítězně renesanční hudba souboru Chorosch. „A taky se musí zkontrolovat, jaká hudba je naplánovaná v den vysílání i pro jiné pořady, abychom se neopakovali,“ upozorňuje režisérka a zvukovému mistrovi hlásí, že už je dostatečně odpočatá pro výběr finálních stop, ve kterých účinkovaly děti. Zavírá oči a jednou rukou přesně frázuje v rytmu říkadel. Jakákoliv nesrovnalost je okamžitě rozpoznána. Je rozhodnuto - první část říkadla půjde ze stopy čtyři a druhá ze stopy pět.

„A jde se domů! Zbytek zítra. „A navrhuji, abychom se tu v pátek setkali už dopoledne, předpokládám, že odpoledne chceme jít všichni na pohřeb Jiřího Horčičky,“ říká Hana Kofránková a já si vzpomenu, jak nám včera s chutí předčítala svůj článek k osmdesátým narozeninám legendárního režiséra (článek vyšel v TR č. 14/2007 - pozn. red.). A přestože o Horčičkově náhlém úmrtí dosud nahlas nepadla ani zmínka, cítím, jak se smutek v srdcích jeho spolupracovníků a přátel rozlil po celém Studiu 6, naplnil všechna patra rozhlasové budovy na Vinohradské 12 a jemnými potůčky rozhlasových vln se přenesl do všech koutů celé České republiky a do duší všech rozhlasáků světa.

KLÁRA NOVÁKOVÁ