číslo 17 / 2007

Pořiďte si

Prozaička v mezičase aneb Fejetony s nadhledem

S krátkými texty a fejetony Věry Noskové (1947), nyní vydávanými v knize Ať si holky popláčou (nakladatelství Abonent ND), jsou čtenáři Týdeníku Rozhlas dobře obeznámeni, neboť některé z nich vyšly právě na jeho stránkách. I ty další, jak se na novinářský žánr sluší, byly publikovány v tisku či čteny v rozhlase. Naprostá většina takto zveřejněných textů zpravidla upadne v zapomnění denního provozu. Jsou však výjimky, které běžnou úroveň novinářského psaní překračují a zaslouží si, aby byl jejich život delší a potkal je osud knihy. A ty, které napsala Věra Nosková, patří mezi ně.

Musím přiznat, že první pohled na obálku je zarážející. Tropická palma spolu s poloobnaženým torzem ženy evokují podvědomě čtivo spíše jiné kategorie. Tyto obavy však naštěstí zmizí s prvními řádky inteligentních a humorných textů, kterých jsou v knize rovné tři desítky. Tematicky autorka pokrývá velmi široké spektrum. Veskrze glosuje rozmanité události, okolnosti a jevy kolem nás, které jsme, často i neradi, vzali jako běžnou součást našich životů. Reklamu, média, konzum... Autorka se však k dobru věci vystříhá kritiky, spíše pozoruje, zapisuje.

Pozornost k této knize je upřena mimo jiné i proto, že vyplňuje jistou mezeru v čekání na druhý díl prozaické trilogie Věry Noskové. Za ten první, román Bereme, co je (2005), byla autorka nominována na prestižní cenu Magnesia Litera. I tato kniha dokazuje, že její tvorbu stojí za to sledovat. Nosková ji nejprve vydala vlastním nákladem. Víra, že s ní osloví čtenáře, se ukázala jako správná a dokazuje to právě toto druhé pozměněné a rozšířené vydání.

Fejeton je žánr obtížný, neboť i zde platí, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Český čtenář je navíc v tomto ohledu domácími autory zhýčkaný. Knihu Věry Noskové však lze čtenářům bez uzardění doporučit. Tyto texty s vtipem, nadhledem, s názory jasně formulovanými a řečenými bez vytáček stojí za přečtení nejenom na stránkách periodického tisku.

PAVEL KOTRLA