číslo 17 / 2007

Titulní rozhovor

Jan Balej, výtvarník a režisér

Na animovaný film je Jedné noci v jednom městě dost rozsáhlý a náročný projekt. Jak vznikal?

Dlouho, celých sedm let. Dal hodně práce, nebylo také jednoduché dát dohromady potřebné peníze a lidi, kteří se na tom podíleli. Všechny příběhy mají jednoho společného jmenovatele: vznikly z momentální nálady v určité chvíli. Ale doufám, že působí jako celek, i když jednotlivé povídky mohou fungovat i samostatně.

Všem povídkám je společná i šerosvitně posmutnělá atmosféra - také díky kulisám, v nichž se odehrávají.

Takový je přece Žižkov! Když jsem měli hotové scénáře, říkali jsme si se scenáristou Ivanem Arsenjevem: co s tím uděláme, kam povídky zasadíme? Z úvah a diskusí nakonec vyplynul Žižkov. Jistě spíš pocitový než reálný, takový „posunutý“, ale ulice, které ve filmu máme, jsou skoro skutečné, takové na Žižkově byly a ještě snad i jsou. Chodil jsem do lidové školy umění ve Štítného ulici, která vypadala jako v našem filmu. Jen ty pouliční lucerničky chyběly. Pokud film zasadíte do konkrétního prostředí, hodně vám to pomůže vytvořit atmosféru. A máte pocit, že to celé není docela vymyšlené. Podobně pomáhá, když jednotlivým figurám dáte jména. Pojmenujete-li je, už o nich víte víc, trochu znáte i jejich příběh. Vůbec nejlepší je, najdete-li pro své postavy konkrétní předlohu, jakýsi předobraz. Třeba o těch dvou opilcích v povídce Džin jsem si v duchu říkal: to jsou Miloš s Karlem...

Na samotném začátku filmu prý stál váš sen s přišitým uchem?

Ano, celý projekt skutečně odstartoval sen, v němž se mi zdálo, že jsem si přišil cizí ucho. Ten motiv pak dodal základní dějovou kostru pro první příběh. Potom jsme to ještě dotáhli: náš hrdina si přišije ucho Vincenta van Gogha a z neúspěšného muzikanta se stane úspěšný malíř...

Taky se mi líbil příběh Větvičky a Ploutvičky.

To jsem rád, ten je celý můj, napsal jsem k němu i scénář. Vyjadřuje mé vnitřní pocity.

Jaké?

Nevím, jestli to také znáte, ale někdy na mě dolehne naléhavý pocit, že se moc mluví, že je všude kolem příliš mnoho slov. Mám obrovskou potřebu ticha. Tohle jsem se snažil říct ve Větvičkovi a Ploutvičkovi - jejich prostřednictvím vyjádřit, jak k životu potřebuji ticho. A taky jsem to udělal: bylo úplně zbytečné, aby ty postavičky mluvily, vždyť stačí, když se chytnou kolem ramen, když si přinesou dárek, tiše spolu posedí...

Jste také spoluautorem úspěšného filmu Fimfárum 2. Přijde mi, že „trnkovská“ tradice českého animovaného filmu je v tomto i jiných vašich filmech pořád patrná. Vnímáte to tak i vy?

Jsem docela rád, když se říká, že je v mé tvorbě poznat česká škola. Proč taky ne, vždyť máme z čeho vycházet, nač navázat, je to pro nás ta nejpřirozenější cesta. Navíc bylo skvělé, že při práci na Fimfáru s námi pořád byl Jan Werich - jeho jazyk, humor, jeho nahrávky textu. On nás vlastně vedl, poslouchali jsme jeho hlas a díky tomu už věděli, jaké tam budou obrázky. Werichův duch je ryze český, není tedy divu, že se na filmu podepsala i česká filmová tradice.

Co si myslíte o možnostech digitální technologie?

Je to pokrok, který těžko zastavíte. Ale nejde jen o technologii. V amerických animovaných velkovýrobnách na jednom filmu pracuje několik set lidí, na českém dělá třeba jen deset tvůrců. Tím je dáno, že nám trvá jeden film pět i více let.

To je ale trochu jiné téma; ptám se spíš na to, proč ve vašem studiu téměř nepoužíváte počítačovou animaci.

V našem studiu opravdu stále pracujeme tradiční metodou a přiznám se, že to zatím nehodlám měnit. Možná i proto, že digitální technologii moc nerozumím, je na mě náročná. Především je ale pravda, že u nás jsme zvyklí pracovat po svém, a k tomu patří, že kdo dělá film, musí si na všechno sám sáhnout. Taková už je tady tradice. Neumím si představit, že bychom všechno dělali virtuálně přes počítač.

Považujete se víc za výtvarníka nebo za režiséra?

Sám nevím, nedokážu říct, čím se cítím víc. Těžko se to u mě rozlišuje, při práci spojuji všechno dohromady. Ani to nejde jinak. Když začnete psát scénář, zároveň si ty nápady už představujete, hned si je kreslíte.

U některých amerických filmů využívajících výhradně počítačové animace se podle mne rozpouští autorská individualita - myslím tím hlavně výtvarný rukopis. Nečeká tohle nebezpečí i na český animovaný film?

To záleží na režisérovi a výtvarníkovi. Silné osobnosti nedopustí, aby počítač smazal jejich autorský rukopis.

Naše filmy se od animovaných velkopodívaných odlišují také předlohou, příběhem, atmosférou. To platí nejen o zmíněném Werichovi, ale třeba i o příbězích vašeho scenáristy Ivana Arsenjeva. Smutná poetika osamělosti, zakódovaná v „Jedné noci“, by v americkém rodinném trháku těžko prošla.

Asi by opravdu neprošla, ale víte co je zajímavé? Jan Pinkava má velmi příbuzné téma ve filmu Geryho hra, a ten přece natočil v americké produkci. A dostal za něj Oskara. Připadá mi, jako by to byl spíš český příběh.

Však je to taky autor českého původu!

Ano, něco v něm zřejmě muselo z české mentality zůstat.

Animovaný film není moc lukrativní povolání, živíte se ještě něčím jiným?

To bych ani nestihl, tady musíte dělat pořád dokola, je to nikdy nekončící proces. Literární příprava, projekt pro grantovou komisi, scénář, natáčení, dokončovací práce. Ale ještě než film doděláte, už myslíte na další. A zase: literární příprava, grant, scénář... Studio se nemůže zastavit.

Díval jste se jako dítě na animované filmy?

Zrovna nedávno jsem na to vzpomínal. Díval jsem se na staré kreslené grotesky, které jsem dlouho neviděl, a pořád se mi docela líbí. Když jsem byl kluk, moc se mi líbily Disneyovy figurky, především Mickey Mouse. České animované filmy jsem poznával až později. Ale velmi brzy mi bylo jasné, že jsou něčím naprosto výjimečným: zatímco celý animovaný svět, který měl už před válkou základnu v Americe, šel většinou jedním směrem - napodoboval Disneye, u nás se najednou objevil Trnka a další. Dělali něco úplně jiného, objevného a přitom ryze českého.

Co vás ze zahraniční produkce v poslední době zaujalo?

Nejvíc asi Burtonova Mrtvá nevěsta. Ale řekl bych, že právě ta se vymyká současnému amerického trendu, je trochu kategorií sama o sobě. Má svébytnou poetiku, obsah i myšlenku.

Tohle nebývá na Západě příliš časté, spíš u nás.

Naštěstí se u nás pořád ještě „kasa“ nebere jako nejpodstatnější, rozhodující věc, která by limitovala naše projekty. Pořád tu platí, že v procesu vzniku filmu můžete přemýšlet o jiných věcech než o tom, zda se to bude distributorům líbit. Americké animované snímky jsou často vykalkulované, zacílené na určité věkové skupiny. Tohle u nás není. A myslím, že taky naše poetika je jiná; není chtěná, ale přirozená, zatímco jinde je poznat, že se tam „přidává“ jako povinné koření, které tam musí být, protože se to sluší.

Jak se má český animovaný film dnes?

Mohlo by to být jistě lepší, to je jasné, ale já si uvědomuji, že situace se zlepšuje. Lidi už zase začínají na naše filmy reagovat, zajímají je. Možná jsou to drobné, na první pohled neznatelné krůčky, ale pociťujeme, že se zvyšuje zájem i podpora. Každý dobrý filmový počin přispěje k obecně příznivější atmosféře. A k podpoře dalších projektů. Podle mě roste obecné povědomí, že animovaný film tu stále je. Důkazem budiž dobrý ohlas Fimfára, Jedné noci, filmů Aurela Klimta nebo Michaely Pavlátové...

K větší prestiži pomohl vašemu oboru Český lev pro Fimfárum za výtvarný počin a taky to, že jste byli spolu s Vlastou Pospíšilovou letos pozváni na Berlinale. Jak vás tam přijali?

Berlínský festival je zajímavý sám o sobě, je to velká filmová událost, měli jsme z pozvání radost. Zařadili nás do sekce hraných filmů, protože na Berlinale není zvláštní kategorie animované tvorby. Vlasta se dostala mezi filmy spíš pro dospělé, můj film se promítal v kategorii určené dětem. Přijetí bylo vřelé, už první reakce vypadaly nadšeně; to spolehlivě poznáte, když se dětem něco opravdu líbí. A po projekci se strhla lavina zájmu o autogramy. Moc pěkný zážitek byl, když se publikum spontánně přidávalo k rytmu hudby Vladimíra Merty. Jinde jsem nic takového neviděl. Hlavní je, že naše filmy v Berlíně rozhodně nezapadly.

Tým, v němž jste vytvořili film Jedné noci v jednom městě, je pozoruhodně stabilní, už léta drží pohromadě. Je to pro vás hodně důležité?

Potřebuji kolem sebe stálý tým, jehož členům věřím a které mám rád. Vděčně si uvědomuji, že se nám to naštěstí pořád daří. Je to moc dobře. Já bych ani nemohl přijít mezi lidi, které neznám, to je hrozně těžké, obdivuji filmaře, kteří to umějí. My zůstali pohromadě po celých sedm let - mluvím o době, po kterou vznikal film Jedné noci v jednom městě. Dělat animovaný film je týmová práce, můžete mít určitou představu, ale nikdy ji nemůžete realizovat sám. Musíte mít například animátora, který vyjádří gestem, co vy si vymyslíte.

Váš animátor to dokáže?

Ano, jsem rád, že mým animátorem je Alfons Mensdorff-Pouilly. Sešli jsme se ještě na Barrandově, když se tam dělala pohádka O českém Honzovi. On ji animoval. Dodnes vzpomínám, jak dělal starého čerta, který se pořád třásl... Alfons ten třas dokázal udělat mistrovsky. Jako všechno. Máme třeba ve scénáři, že někdo přichází a - jen tak mimochodem - lehce mávne rukou. V Alfonsově animátorském podání to pak vypadá úplně přirozeně, samozřejmě. Jako by ani nešlo o loutku.

Na čem právě pracujete?

Děláme třináctidílný Večerníček: příběhy zlaté rybky, která žije ve špinavém rybníku a moc ráda by někomu splnila přání. Jenže nikdo k jejímu rybníku nechodí, protože je to zanedbaný bahňák. Rybka nakonec sežene dva žabáky odvedle. Ti jí kývnou, že si jako budou něco přát. A přejí si a přejí si, a rybka jim to vždycky splní...

Kdy vzniklo vaše studio Hafan film?

Pracuje už šestnáct let, to je poměrně dlouho. Nebyli jsme vždycky tady, začínali jsme v jedné garáži. Můžu říct, že naše začátky byly velmi skromné. Měli jsme ale štěstí: když jsme studio zakládali, byli u toho Matěj a Petr Formanovi a jejich otec Miloš Forman nám na startu dost finančně pomohl. Díky němu se to celé mohlo rozběhnout.

A proč jste zvolili tohle zvláštní jméno?

Protože všichni zakládající členové studia měli tehdy labradory. A Matěj Forman nám hned na začátku navrhl pěknou značku, která funguje dodneška - dva labradoři, kteří si podávají tlapky.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková