číslo 17 / 2007

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Elegantní neslušnost

Média se v posledních měsících stala arénou, v níž se svádí nelítostný boj o mravnost. Slyšeli jsme kritiku premiéra - jeho neslušného gesta v Parlamentu a ostrého výroku na adresu novinářů. Mohli jsme naslouchat slovům ženatého biskupa Církve československé husitské Karla Bicana - jeho zapíraným a posléze přiznaným postelovým výzvám k příteli, oslovovanému něžně „vole“. A v živé paměti je i extempore našich fotbalistů po prohraném zápase s Německem: Dopřáli si víc alkoholu, než by se u sportovců čekalo, a nejspíš i společnosti prostitutek.

Občané jsou znechuceni. Slyšíme odsudky, kdekdo vyjadřuje pohoršení nad nevhodným chováním toho i oněch a zdá se to pochopitelné. Premiér, biskup i fotbalisté - každý jinak a každý po svém jsou vystaveni hodnocení veřejnosti a ta se od těch, na něž je vidět, dožaduje reprezentativnosti: Volíme tě, jsi nám důvěrníkem, rádcem či idolem - buď tedy vždy a všude příkladem a vzorem.

Že to nakonec úplně nevychází, by nemělo nikoho rozladit. Existuje-li totiž nějaké vskutku věčné téma náboženské či filozofické, je jím právě lidská nedokonalost. Nepohoršujme se tedy víc, než unese naše vlastní pokrytectví, spokojme se s tím, že budeme hovořit o profesionalitě, a nikoliv o ideálu.

Kdyby fotbalisté svým výstřelkem neporušili svůj profesní kodex, nemusela by jejich oslava nikoho zajímat. Slavili však na soustředění, za tři dny je čekal další reprezentační zápas a ani tenhle souboj pak nezvládli. To veřejnosti vadilo, nikoliv mejdan: Slavit se mělo na hřišti.

Pan biskup nabídl veřejnosti jiný příběh; usilovat o mravnost je takříkajíc jeho profesí. Pravda, být profesionálně mravný představuje téměř nadlidské břímě, a pan biskup byl proto jistě vděčen, že se s ním nemusel potýkat sám. Na vahách boží i pozemské spravedlnosti vážila také jeho církev, která se nakonec nezmohla ani na to, aby biskupa po všem jeho kličkování a lhaní odvolala z funkce. Říkám si, jaké má pan biskup štěstí, že má co činit s husity 21. století, a nikoliv s husity století patnáctého.

A nakonec premiér. Od něho se očekává důsledně společenské vystupování, a přesto si Mirek Topolánek právě kvůli němu vysloužil už nejednu výtku. Své politické soudy necitlivě zpestřil odkazy k druhé světové válce, vyčítá se mu hrubství. O projevy typu prostředníčkové aféry nestojím. Přesto však, chtě nechtě, musím vážit, co mi vadí víc: zda pokleslé gesto ke komunistickým poslancům, anebo už jen sama přítomnost komunistů v českém Parlamentu. Zda nevhodnost projevu nebo nestoudnost v podstatě. A obdobně - řečeno hodně obecně - kdo více pobuřuje? Ten, kdo zhurta odsekne lovcům senzací na jejich nikdy nekončícím honu, anebo ten, kdo se sprostotou živí, kdo v bulváru den co den nabízí nízkost a drb jako své hlavní a jediné poslání?

V lednu 1998 pískala manželka tehdejšího prezidenta Václava Havla ve Španělském sále na prsty, když jejího muže při opětovné prezidentské volbě hanobili republikánští poslanci. Dagmar Havlová za to sklidila odsudek coby „nevychovaná první dáma“. Naše rodina jí naopak tleskala. Její gesto v tu potupnou chvíli napravovalo. Bylo spontánní a přitom - ať si každý říká co chce - za daných okolností elegantní. Přiznám se, že tváří v tvář dnešním prohřeškům předestřeným soudu veřejnosti bych přijal právě takovou neslušnost: probouzející a neurážející.