číslo 17 / 2007

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

O taktu a taktice

Na první poslech to vypadá, jako by takt a taktika patřily k sobě. Škoda že tomu tak není. Alespoň u nás doma v Česku se vyskytují vedle sebe málokdy. Taktika bývá obyčejně drzá a provokativní, a na její rozmáchlé cestě ji nějaký takt vůbec nezajímá. Zdržoval by. Takt bývá obvykle zakřiknutý a tak ohleduplný, že má zábrany vůbec se dotknout nějaké účelové taktiky. Bylo by to pod jeho důstojnost. Tak není divu, že ve společenském životě vítězí obyčejně ta rodu ženského, která dovede víc zapůsobit. Jenomže být taktní - to prý je výrok moudrého pana Cocteaua - znamená vědět, kam až můžeme dojít, než zajdeme příliš daleko. Toho by nám bylo třeba víc. Nevím jak vám, ale mně se zdá, že jsme u nás už v mnohém zašli za tuto mez. A co hůř, stále postupujeme dál a dál.

Ve vládnutí, které si dalo do programu skoncovat s korupcí? To je snad běžné, že se pak vláda zastává ministra, který je obviněn z braní úplatku, neumí věrohodně po dlouhou dobu vysvětlit zdroj svých příjmů, a ještě si dovoluje xenofobní výroky vůči romské populaci? To je snad běžné mít předsedu vlády, který uráží okolí sprostými výroky a gesty?

V politice? To je také normální, že vznikne nová politická strana, jejíž patron, někdejší premiér, se uraženě mstí za to, že nedosáhl na prezidentskou standartu?

Ve společenském životě? Lidé hltají dohady kolem smrti hudebního skladatele, soukromá televize jim dává na pokračování další a další drby a rychlostí blesku musela vyjít kniha o jeho skonu? Čtenáři lační po informacích, vyčmuchaných v nejintimnějším soukromí známých lidí.

Ve výchově mladých? Ne že by vyholení hoši v okovaných botách nic nevěděli o hrůzách, které přinesl fašismus, ale mají ho za něco, čím mohou provokovat. A o to jim přece jde.

V kultuře? Přece i tam lze zkoušet, kam až vede trpělivost mnohých a pást se na jejich rozpacích i pobouření...

Ve sportu? Korupce ho nemine. Také mu vládnou peníze, a povídejte pak někomu, že chceš-li si vyhodit kopýtkem, jsi přece reprezentant! Není oboru lidské činnosti a oblasti lidského života, ve které by neplatilo, že to špatné se uchytí všude tam, kde slušní lidé nedělají nic.

To nic, jen tvářit se nevšímavě, uhýbat očima i názorem, a mile se usmívat na ty, kteří hru s tou drzou a vtíravou taktikou ku svému pobavení hrají. Dělat jako že není čím mýt, ani voda, ani mýdlo. Ani vůle, ani zákony, chuť, ani takt. A čistýma rukama do špinavých praktik? Komu by se chtělo! Ono se to samo nějak... Vesmír se také měnil od chaosu k řádu. A mladí? Ti také z tápání života, hledání a rozklíčení všeho najdou jednou smysl a řád. Jenomže co si mohou myslet o těch životem zkušených, kteří je nechávají brodit se močály? Je trestuhodné, že se mnohdy tolik odsouzeníhodných věcí zaštiťuje svobodou a demokracií. Právem a povinnostmi celku k jednotlivci. Jenomže ono je to tak, že čím víc bude volnosti a tolerance, tím víc bude třeba rozumu. A někde v jeho základu je výchova, vzdělání, schopnost dobře se orientovat, a také umění z průsečíků všech těch souvislostí si tvořit vlastní názor. Kdo tohle dokáže, může si říkat člověk. Tvor, který ví, co je slušnost, má vkus a cit, a tím pádem nejen zdravou ctižádost, ale také stud. Jenomže esemeskový lid prý je schopen posoudit ženskou krásu, lidský hlas, úspěch osobnosti, vzrušení hry na hřišti nebo ledové ploše, projekt dálniční sítě, systém zdravotnictví, složitý právní dokument, ale tři věci ne: způsobilost politických stran, provokaci umění, nad kterou se zvedá žaludek, a správný okamžik, kdy může každý ovlivnit něco hned a sám.

Centrem takového dění není jen hlavní město, významné a zajímavé události přece nemíjejí města a vesnice. Excesy už si zažilo Václavské náměstí a řada pražských galerií. Tak jeden malý příklad ze Středočeského kraje. Beroun je kulturní městečko, značná část z jeho osmnáctitisícového obyvatelstva chodí do galerie, na koncerty a kupuje knihy v několika knihkupectvích. A v tomhle městečku založil místní rodák, výtvarník Jan Krumphanzl, skupinu Umělci s kladivem. Právě skončila výstava této skupiny, která do městečka přinesla značný rozruch. Jan Krumphanzl na ní totiž vystavil své dílo, na kterém prý spolupracoval s Terezou Vackovou, rovněž členkou skupiny: tři zakrvácené dámské vložky v paspartě. Vysvětlení? Že menstruace je něco normálního a přirozeného. Berounští jako by dostali kladivem do hlavy. Jakou silou, o tom mluvily i zápisy v návštěvní knize. Galeristka Jana Forejtová inkriminovaný obraz tiše vyřadila. Čekalo se, až se vrátí z dovolené starosta Jiří Besser. Výtvarník Krumphanzl ale ihned vydal prohlášení, že výstavu ukončuje.

„Město Beroun se rozhodlo obraz odstranit a projevilo tak omezenost ve vnímání experimentálního výtvarného umění. Pokud nemohu reprezentovat svoji tvorbu jako celek, nebudu vystavovat v prostorách galerie vůbec,“ sdělil Krumphanzl. Starosta si dovolil jen říct, že místní galerie je na takovouto záležitost maloměstská, ale když výtvarník trval na svém, a to že obraz je jeho stěžejním dílem, byl vrácen zpět a výstava proběhla v dohodnutém termínu. „Obraz Její dny se tam vrátil a město najednou úplně obrátilo. Tím, že jsem protestoval a označil to za cenzuru, se polekali. Jasná ukázka, že když se umělec nedá, tak ti, co za tím stojí, stáhnou p...l,“ řekl redaktorovi Práva, který chtěl mluvit přímo s autorem.

Tak na vás, protestanti! Výtvarník Krumphanzl vystavuje na svých internetových stránkách scénky, naznačující násilí a ponižování. Neváhá tak zacházet i se svou partnerkou, kterou prý vedl, jak si povídá celý Beroun, obnaženou na vodítku. A sám se občas objevuje v sukni, aby na sebe strhl pozornost. Opravdu kultivovaný projev umělce. Ale je přece demokracie a svoboda projevu, takže on je přesvědčen, že je v právu.

Přemýšlím, jak bych se asi zachovala já být na místě starosty Berouna anebo odpovědné galeristky. Tak by byla galerie pár dnů prázdná. Berounští by pochopili proč. Aspoň ti rozumní. Ti, kdo vědí, že odpuzující a odporné chování se s demokracií nesnáší a že se celá společnost musí zasazovat o to, aby se takové věci nestaly normálními. Protože potom by to tu pro slušné lidi nebylo k žití. To je ten každodenní souboj hulvátské taktiky kladivem do hlavy s taktem a slušností. Je to sice věčný, ale úplně věcný spor.