číslo 18 / 2007

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

Bůh i ďábel si na Rusi mění místo

V prvním kruhu se jmenuje slavný román nositele Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna, který inspirován Dantovou Božskou komedií takto nazval své líčení bolševických zvěrstev v Rusku. Strašné události ale líčí už první ruský nositel této ceny, a to v díle, které je autentickým svědectvím dnů, kdy se pekelné žernovy teprve začínaly roztáčet.

Ve druhém únorovém týdnu jsme mohli na stanici ČRo 3 - Vltava (vždy v 18. 30) půl hodiny poslouchat nářek velkého básníka Ivana A. Bunina (1870–1953) nad jeho masakrovanou vlastí. Kdo chtěl, mohl dokonce interpretaci Pavla Soukupa v režii Hany Kofránkové sledovat v „partituře“, protože deníky z let 1917–1918 Proklaté dny v českém překladu Libora Dvořáka těsně předtím vyšly (Argo, 2006). Stálo to za to, a to hned ze dvou důvodů: především pro ztotožnění čtece s autorem, pro jeho pestré střídání strohé věcnosti s dojetím, údivem a posměchem, vzlyky a ironií, zoufalstvím a rezignací; a pak také pro ty jednodenní pauzy. Ne snad, že by si posluchač hned potřeboval některé drastické scény zopakovat, naopak: mohl odlehčit duši čtením nádherných pasáží přírodní lyriky, které četba přirozeně vynechávala nebo přinejmenším krátila.

Bunin patřil k těm relativně málo spisovatelům, kteří v roce 1917 okamžitě pochopili, že nastala hrůza předpovězená Dostojevským: možné je úplně vše! Společnost se propadala do totální entropie, anarchie už byla slabým pojmenováním. Každému se mohlo stát cokoli, od nespravedlnosti a násilí až po nejdrastičtější způsob smrti.

Hluboké je autorovo pohrdání zvlčilými masami, plebsem. „Nikdo není hmotařštější než náš lid. Ten vykácí všechny sady. Dokonce i když jedí a pijí, chuť je nezajímá – hlavní je se nažrat.“ S tím ovšem kontrastují scény, které dojímají nikoli barbarským zabíjením, ale lidským zoufalstvím: „...jsem potkal starou paní. Zůstala stát, opřela se roztřesenýma rukama o hůl a rozplakala se: ,Pane můj zlatej, ujměte se mě! Co my si teďko máme počít? Rusko je ztracený...“ Vše je zpochybněno, vše se hroutí, není žádných jistot ani záchytných bodů. „Bůh i ďábel si na Rusi mění místo málem každou minutu.“ Padly hodnoty, s řádem zmizel i duch, padly i všechny společenské konvence, nastal konec lidství jako principu. Co je pro jednoho chrám, je pro druhého „kus šutru“, nihilismus triumfuje. S konvencemi se rozpadá dokonce i psaný i mluvený jazyk, což samozřejmě básník pociťuje jako absolutní apokalypsu.

Jsou to ovšem právě jazykové prostředky, kterými si autor udržuje odstup od popisované nesnesitelné skutečnosti. Ačkoli jsou deníky vesměs v ich-formě, přechází autor často do 3. osoby jednotného i množného čísla prostým vynecháním sloves (jsem, jsme). V češtině to působí poněkud zastarale, ale ne zcela nezvykle (Máchovy deníky). Jedno deníkové dílo tlačilo se mi při poslechu znovu a znovu na mysl: Jan Zábrana. To absolutní znechucení z okolního světa, nenávist k bezohledným uzurpátorům, zoufalství bez jiskřičky naděje, bez opory v citech k nejbližším, prostě ztráta smyslu nejenom vlastního života, ale bytí vůbec.

Autor si ovšem zároveň bystře všímá, že ani v totálním revolučním spuštění a zpustnutí nemizí potřeba společenských forem. Naopak, vytváří se (staro)nová etiketa, individuální i masová, oslovování, výzdoby, průvody, ba i pohřby. To vše kontrastuje se zbytky forem starých, především pravoslavných pobožností, které ovšem Bunin nijak nevyznává a oceňuje je spíš z hlediska společenského a estetického.

K 1. lednu 1918 Bunin píše: „Ten proklatý rok skončil. Ale co dál? Možná přijde něco ještě děsivějšího. Což je dokonce dost pravděpodobné.“ Přišlo, a ne všemu básník unikl. A tak úlevný je snad jedině závěr po 20. červnu 1919: „Listy papíru, které následovaly, jsem na jednom místě zakopal do země tak dobře, že před útěkem z Oděsy v lednu 1920 jsem je za žádnou cenu nedokázal najít.“ Poznal by je dnešní Oděsan, který by je našel?