číslo 18 / 2007

Titulní rozhovor

Vlastimil Třešňák,
písničkář a spisovatel

Je vám to líto?

Ono je jedno, jaký pas máte v kapse; já v ní mám holt ten švédský.

Platí stále ta nabídka, že když by vám přinesli české občanství do hospody, přijmete je?

Od Jána Langoše už to nebude, a tak zůstanu v tom stavu, v jakém jsem teď. Zůstanu poddaným švédského krále.

Přináší vám švédské občanství nějaké výhody či nevýhody?

Možná je výhoda to, že v České republice nemám volební právo.

Co vám na situaci v Česku vadí nejvíc?

Lež, jako všude jinde. Nevěřím politikům - a nemyslím tím jenom české politiky. Z politiky se stala divná profese, máme divné zaměstnance a nemůžeme je jen tak propustit. K lidem, kteří do politiky šli, a priori přistupuji s tím, že mi lžou nebo lhát budou. Nevěřím jim, ať jsou červení, rudí, hnědí nebo zelení.

Neuvažujete o „druhé emigraci“ - třeba o návratu do Švédska?

To je hezké - návrat do Švédska. Nepřemýšlím o tom, ale vyloučené to není. Může mě vyhnat bolševik, tsunami nebo ptačí chřipka.

Kde se, podle vás, v lidech bere zlo a lež?

Na to jsem už zapomněl. Budu si muset znovu přečíst knihu Genesis.

Máte pocit, že vaše desky můžou lidem alespoň trochu otevřít oči a pomoci jim v poznání pravdy a lži, dobra a zla?

Ten pocit někdy mám, častěji nemívám. Písně nepíšu proto, abych někomu otevíral oči. Popisuji, co vidím já, píšu je vlastně pro sebe, jako deník. Občas deník s kolegy vydám na CD...

Máte něco jako fan klub?

Ne! To bych se propadl studem.

V jedné recenzi jsem si přečetl, že máte odstup od českého prostředí a díky tomu je lépe hodnotíte. Je to tak?

Já jsem se do Česka nevrátil kvůli jakémusi Česku, ale kvůli přátelům. Nějaký odstup tedy asi mám.

Jak se změnila čeština v mezidobí od vaší emigrace do návratu?

Stal se z ní „pidžin“. Líbí se vám například slova „klídek“, „pokec“, nebo věty, jako „to neřeš“, „politika je o demogracii“? Líbí se vám „umělé ploty“ nebo „dětská šunka“?

Vaše nová deska se jmenuje Skopolamin - proč?

To je otázka i pro případné posluchače. Napovím: skopolamin je droga, říkalo se jí droga pravdy. Je to látka, která je ve všech armádách zakázaná, ale všechny armády ji dodnes používají. Je to droga, po jejímž požití člověk mluví pravdu, i když nechce.

Vy na vaší desce mluvíte pravdu i bez skopolaminu...

Snažím se. Ta deska je hodně neveselá, ale není jenom negativní. V  první písničce jsou dva řádky, devátý a osmnáctý, ve kterých je návod, jak na ten marasmus kolem nás možno také reagovat. Ty dva řádky neprozradím, ale díky nim to album není pouze negativní. To chci vzkázat těm, kteří si tu desku koupí, nebo půjčí a vypálí.

Vypalují si lidé hodně vaše desky?

Občas podepisuji desky, které jsou vypálené. Někteří muzikanti své vypálené desky nepodepisují s tím, že je tak lidé okrádají o peníze. Já s tím problém nemám.

Jakým způsobem dostaly písničky na desce svoji konečnou podobu?

Kolegům, tedy Martinu Rychtovi, Jaromíru Panáčkovi a Jiřímu Kubíčkovi, přinesu torzo písničky, kterou složím. Zahraji jim ji na španělku a kolegové ji ozdobí svými nápady, svými aranžemi. Takhle to vzniká. Na téhle desce nejsou ale jenom moje písničky, je tam jedna od kolegy Rychty a jedna od kolegy Panáčka. Není to tedy, co se muziky týče, úplně autorská deska. Texty jsou moje všechny.

Slyšel jsem přirovnání, že vaše muzika je „bílý rhythm&blues“. Co na tohle přirovnání říkáte?

No, já nejsem úplně bílý, ale přirovnání zní hezky. Rád se s touto větou ztotožním.

Mám pocit, že desku od desky je vaše muzika tvrdší...

To je dobře. Mně se víc líbí tvrdší, syrovější bigbít. Lépe pasuje k mým současným textům. Dá se říct, že je to tak trošku návrat k mým „teenegerovským“ bigbítovým začátkům, až na to, že dnes hraju většinou svou hudbu a zpívám svoje texty. Tehdy jsme hráli a zpívali převzaté věci většinou od anglických kapel.

Chtělo vydavatelství, abyste zmenšil počet ne úplně slušných slov v textech?

Co vím, tak ne. Se Supraphonem jednal náš bubeník a produkční Martin Rychta a nemyslím si, že by se vyskytly ze strany Supraphonu nějaké nevole. Že by chtěli něco změnit, přidat nebo ubrat. Ona to ale v těch textech vlastně nejsou sprostá, ani vulgární slova. Jsou to slova, která slyšíte dnes a denně kolem sebe.

Máte přehled o tom, jak se prodávala vaše předešlá deska, Inventura?

Nemám.

A obecně: zajímáte se o to, jak se prodávají vaše knihy a desky?

To víte, že ano, vždyť se tím živím. Detailní přehled nemám, spíš takový rámcový, myslím si, že se moje desky a knížky prodávají slušně. Nakladatelé si nestěžují...

Jak těžké je pro vás uživit se v Česku?

Vedle hudby a literatury se živím i focením, malováním a divadlem. Tenhle pětiboj, jak tomu říkám, mě uživí. Žádná ze jmenovaných disciplín by mě ale sama neuživila...

S divadlem si vás asi moc lidí nespojuje...

No jo. Hraji v Klicperově divadle v Hradci Králové ve hře Jarmilka - ta byla napsána podle novely Bohumila Hrabala. Kromě toho jsem napsal několik divadelních her pro dětské studio Haf. Moji novou hru připravuje divadelní soubor Jednotka. A divadlo Andreje Kroba Na tahu taky nastudovalo jednu moji hru.

Co vám dává malování?

Je to taková voňavá terapie, voní a přitom je to minimální fyzická práce. Napnout plátno, našepsovat, vymyslet obraz, naskicovat a vybarvit - to je pro mě léčba. Když ji potřebuji, vezmu tužku nebo štětce a barvy a léčím se. Terapii potřebuji často. Ne denně, ale často.

Z čeho se léčíte?

Z únavy, sem tam z nějakého splínu. Nikoliv ovšem z depresí, ty nemívám. Většinou maluji, když jsem utahaný.

Podle čeho si vybíráte osobnosti, které karikujete?

Podle toho, aby byly i přes moje neumětelství na plátně k poznání. Je jednoduché malovat někoho s knírkem - například Alberta Einsteina. A není jednoduché malovat někoho, kdo je fádní - například George Bushe.

Je pro vás Karlín zrekonstruovaný po povodních pořád tím vaším „starým dobrým Karlínem“?

Ještě tam zůstalo pár zákoutí, několik míst nezbourali, takže tam nacházím Karlín svého dětství. Taková místa jsou například u Negrelliho viaduktu, tam, kde se kříží s Pobřežní ulicí. Třeba. Jsem ale pro, aby se z Karlína nestal skanzen jako v Rožnově. Karlín je živoucí organismus, má se měnit. Já Karlínu neříkám pražská čtvrť, Karlín je město. Tedy živoucí město. Město, u kterého leží Praha.

V jedné z místností Negrelliho viaduktu jste měl jako velmi mladý muzikant zkušebnu; existuje ta místnost ještě?

Já už dnes bohužel nevím, který to byl oblouk. V té části, kde jsme měli zkušebnu, jsou oblouky zabedněné nějakými kládami. Ta místnost asi pořád existuje, ale nevím, kde přesně je a co je vevnitř.

Zajdete si někdy do Karlína zavzpomínat?

Do Karlína chodím rád, protože tu mám dodnes řadu přátel. Že bych se tam ale nostalgicky procházel, to ne. Neznamená to ale, že bych na svoje mládí a hudební začátky nevzpomínal. Myslím na ně hodně intenzivně, obzvlášť, když o tom píšu román. Slzy u toho ale neroním.

Co právě teď píšete?

Mám v počítači rozpracovanou skicu, bude to kniha, ve které se neřeší generační problém, ale neřešení bude podáno vesele. Nevím, kdy knihu dopíšu, to se těžko odhaduje, nemám totiž žádný termín, dokdy bych měl text odevzdat. Odpovím tedy s otazníkem: mohla by vyjít třeba tak za dva roky?

Je pro vás psaní taky terapií, nebo zažíváte „tvůrčí muka“?

Jelikož to není činnost, kterou bych provozoval na zakázku, tak je to zase jen příjemná terapie. Žádná tvůrčí muka. Když něco přeci jenom píšu na zakázku, bývá to občas mučivé, ale k tomu se vždycky upíšu dobrovolně. To se týká třeba mého psaní do novin. Článek musím odevzdat do určitého termínu, trochu se tím trápím, není to tak volné, jako když píšu knihu bez termínu. To je pak úplně jiné psaní.

Jaký máte názor na současné deníky v Česku?

Deníky čtu málo, jsou nedůležité. Za velmi důležitý považuji týdeník Respekt. Mám za to, že redakce Respektu bychom si měli vážit, a ne na ni podávat trestní oznámení - jako politici za doby Zemana z Vysočiny. Myslím si, že Respekt publikuje objektivní a pravdivé názory na to, co se děje kolem nás.

Co soudíte o novém daňovém návrhu, se kterým přišla vláda?

Jak už jsem řekl: já politikům, tedy našim zaměstnancům, nevěřím, jenže je nemůžu propustit. Pojďte se vsadit, že ty reformy v podobě, v jaké je navrhují, stejně neprosadí. S politiky už tu jejich hru nehraju. Já je jenom platím... Jako cizinec s povolením k pobytu musím tady u vás platit daně a zdravotní pojištění.

Říkáte „u vás“...

Nestydím se za to, že jsem narozen v Česku, ale nejsem nacionalista. Jak už jsem říkal - nejsem tu kvůli státu samotnému, ale kvůli přátelům.

Jak často se dostanete do Švédska?

Byl jsem tam naposledy před třemi lety, měl jsem ve Stockholmu výstavu. Ono Švédsko není za rohem.

A z jiného soudku: jak často si zajdete na ryby?

Jezdívám k příteli na rybářskou chatu a snažím se jezdit tam co nejčastěji.

Skládáte na rybách?

Například pruty... Ale vážně: na rybách jsem složil spoustu věcí - písňové texty i muzikál. A na rybách si také vymýšlím obrazy. Nicnedělání na břehu je pro mě „pracovním“ pobytem v lázních.

Napsal jste píseň k televiznímu seriálu Místo nahoře. Nebylo vám to proti srsti?

Tu nabídku jsem vzal kvůli hezké muzice Michala Pavlíčka a kvůli penězům. Nakonec byl ale honorář velice směšný. Inu, stalo se. Co se týče toho seriálu, viděl jsem asi tři díly, já nejsem seriálový divák. Nevíte jak to dopadlo? Vzali se?

Zapojujete se někdy do humanitárních aktivit, když vás o to požádají?

Ano, tak třeba na prvního máje budeme hrát na koncertě proti komunismu, což je, podle mě, humanitární akce. Ten koncert se přesně jmenuje První máj bez komunistů a nikdy jinak. Jde o druhý ročník téhle akce a vedle nás tam vystoupí například ještě Plastici, Garáž, Blue Effect, Pražský výběr a další. Je to, jak už jsem řekl, humanitární a užitečná záležitost.

A ještě k nové desce - jak ji vypustíte do světa?

Jedním z těch vypuštění bude křest, který proběhne v pondělí 23. dubna v Mánesu. Kmotry desky budou Vladimír Merta a Pavel Landovský, jako host během večera vystoupí skupina Pod Černý vrch. Ti, co křest nestihnou, můžou o den později přijít do Balbínovy poetické hospůdky na jakousi dopitnou...

TOMÁŠ PILÁT

Foto Martin Kubica