číslo 18 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Proč nejsme šťastnější

Je to štěstí žít na počátku jedenadvacátého století, v naší době a ještě k tomu uprostřed Evropy. Máme co jíst, oblékáme se slušně, žádné velké války se momentálně nevedou, na různé choroby existují účinné léky, nehrozí nám ani tsunami, ani zemětřesení a můžeme být hrdí na úspěchy našeho národního hospodářství. To jsem si myslel až donedávna, dokud se mi nedostaly do rukou statistiky o štěstí. Podle nich jsou nejšťastnější lidé žijící v chatrčích, kteří mají k jídlu jen trochu kaše jedenkrát denně, neznají mobily ani televizi, nejezdí lyžovat do Alp a nečekají na povýšení v práci nebo na kancelář s výhledem na Hradčany. Něco tady nehraje.

Na první pohled bychom měli být šťastnější než prostý Afričan nebo Polynésan. Kde je příčina, že tomu tak není? Stačí si zajít mezi bezdomovce, abychom zjistili, kde je pravda. Bezdomovec žije v pravdě - o tom, kde bude dnes spát, co si vezme na sebe, jaká ho čeká budoucnost. Žádná. Neočekává nic. My žijeme v typických orwellovských lžích. Očekáváme všechno.

Systém, který nás ovládá, zpracoval dokonale všechny lži, než nám je předložil k věření. Nezbývá než z nich zpět vydobýt pravdu. První zní: Práce je otroctví. Trvalo hodně dlouho, než veleknězové nových průmyslových pořádků dokázali lidem práci znechutit - a nakonec ji sprovodili ze světa. Uznávaný sociolog Ralf Dahrendorf tvrdí, že „způsob a množství dostupné práce už nedostačují, aby strukturovaly společnost“. Co to znamená? Tvořivá práce, z níž povstávaly hodnoty, téměř neexistuje a její místo zaujalo otroctví. Kromě otroctví levné pracovní síly vyrábějící to, co se zatím ještě nepodařilo vyrobit v umělé podobě na strojních megalinkách, je otroctví tou nejběžnější činností, kterou se my všichni zabýváme. Podílíme se převážně na koloběhu věcí, které nikdo nepotřebuje. Vytváříme náhražky, převážíme je sem a tam, prodáváme a kupujeme. Nejtvořivější z nás jsou účetní, kteří počítají zisk.

Práce neexistuje, a přesto ji každý shání. Má pracovat do šedesáti pěti let nebo ještě déle, a přitom ani mladý člověk nemůže o práci zavadit. Jak je možné s těmito rozpory žít? To je jedno z tajemství novodobé společnosti. Napětí, které takový rozpor vytváří, umožňuje fungování otroctví ke spokojenosti nás všech.

Druhá lež, která tvoří rámec naší svobody, je: Peníze osvobozují. Dostat pravdu zpátky z tohoto přikázání moderního desatera bude ještě těžší. Vždyť „neexistuje nikdo, kdo by nechtěl víc peněz“, jak jsem si přečetl na Václaváku ve výloze jedné banky. Zkuste žít chvíli bez peněz, jako žijí bezdomovci, chudí Afričané nebo Polynésané. Dosáhnete jen toho, že budete šťastní. Taková hloupost! Hodí se jen do statistik, ale k ničemu jinému.

A pak jsou ještě desítky dalších drobných přikázání, kterými se ani nestojí za to zabývat. Například: Auto je pohodlí. Už jste někdy jeli ve špičce po pražské Jižní spojce a kilometr před vámi došlo ke všemu k havárii? Že to absolvujete každý den? Nesmyslnost automobilové městské dopravy už může soupeřit jen se zatvrzelostí, s jakou se zdražují jízdenky na tramvaje, vlaky a autobusy.

Na stavu takzvané západní společnosti je nejpozoruhodnější to, že je v průměru spokojená. Nebouří se. O štěstí se mluvit nedá, ale spokojenost tu je. Jsou sice lidé, kteří nesouhlasí se šílenstvím automobilismu, banky a zločinné spekulace s penězi nenávidí, protože jde o lichvu a ožebračování ve velkém, a feudální otroctví práce se jim nezamlouvá (jak si nevzpomenout na množství svátků a volných dnů a na radost orat po robotě na panském své políčko za zpěvu skřivánka!). Ale jsou také lidé, kterým se robotování na nadnárodním panském líbí, peníze jsou pro ně vším a největším blahem je pro ně jízda nekontrolovanou rychlostí po dálnici! Obě tyto skupiny žijí vedle sebe. Jak je to možné?

Ani toto tajemství našeho světa není neodhalitelné. Jak mohou existovat v jedné společnosti tak protichůdné tendence? Jak to, že se oba tábory vzájemně nevybijí, když každý má svou pravdu? Odpověď dává věda, ta nejšpičkovější - astrofyzika. Jejím posledním výkřikem je teorie strun, mnohosti vesmírů.

Nejen že žijeme vedle sebe, ale dokážeme přecházet z jednoho tábora do druhého (to astrofyzika pro vesmíry zatím neprokazuje). Ještě včera jsme proklínali banku za její nekřesťanské úroky a dnes si jdeme půjčit na dovolenou. Kolikrát jsme se dusili v mračnech smogu na magistrále, a přece jdeme každé ráno do garáže a znovu se vydáváme na cestu. Dva vesmíry, dvě skupiny existují vedle sebe. V jednom oddělení se díváme s odporem na svět kolem sebe, ve druhém žijeme podle jeho hnusných pravidel. Svět Mr. Hyda a svět Mr. Jekylla. Tam se loupí, podvádí, krade a vraždí, v tom druhém ne. V jednom se ujíždí od nehody a od zraněného člověka, ve druhém... Je možná jen otázkou času, že jsme se zatím nemuseli rozhodovat.

Není to jen schizofrenie, kterou nám vnucuje nelítostná doba! Ještě pozoruhodnější a zrádnější je, co dalšího nám přitom nabízí! Jak lehce nás nechá přecházet z jednoho vesmíru do druhého! Bez varování nám umožňuje žít tak i tak. Být obětí i zločincem. Stačí si jen vybrat.

Myslím si, že to je největší změna, která proběhla v myšlení lidí a v uspořádání světa za posledních sto či více let. Nebylo vždycky tak jednoduché měnit příslušnost ke svému vesmíru. Člověk, který se jednou stal neslušným, se už do slušného vesmíru zpravidla nemohl vrátit. Dnes ano. Lehkost, s jakou se pohybují mezi slušnými lidmi vrazi a obráceně, je obdivuhodná a zůstane pro historii jedním z nejpozoruhodnějších znamení doby. Tuto novinku odkážeme našim potomkům. Kdo krade, lže a podvádí, má téměř jistotu, že mu nic nehrozí. Často i ten, kdo vraždí.

Je to úžasné, žít v tak benevolentní době, přecházet volně z jednoho vesmíru do druhého, být chvíli gaunerem a pak zase ministrem vlády, krást miliardy a pak z nich rozdávat chudákům a přijímat za to pocty! Proč tedy nejsme šťastní? Zeptejme se Polynésanů!