číslo 19 / 2007

Televizní glosář

...JANA SVAČINY

„Operace“ se téměř zdařila

Úměrně s odvahou, seriózností přístupu a uměleckými ambicemi tvůrců logicky rostou i kritické nároky při hodnocení dosaženého výsledku. Známý recenzentský paradox lze doložit na příkladu dubnové premiéry dvoudílného filmu Operace Silver A (15. a 22. 4.) scenáristické dvojice manželů Lucie a Josefa Konášových a režiséra Jiřího Stracha.

Mimořádně šťastnou ruku měli oba scenáristé při originální volbě autentického příběhu „obyčejných lidí“, kteří v protektorátu pomáhali parašutistům vyslaným z Anglie. Právě volba hrdinů z okraje velkých dějin se stala nejen spolehlivým východiskem a nosnou dramatickou osou celého filmu, ale především umožnila organicky propojit osobní dramata hrdinů s dramatem doby, aniž by se přitom zpronevěřili faktografické historické věrohodnosti. Důraz na individuální osudy konkrétních postav, vlastním přičiněním nezadržitelně stržených vírem událostí, umožnil autorům i nevídanou žánrovou proměnu a gradaci obou dílů filmu - od počáteční bezstarostné lehkovážnosti dobrodružné „hry na odboj“ po její nekompromisně tragické vyústění zaplacené mnoha životy.

Podobné ocenění by si zasloužila i řada dalších pozoruhodností, které povyšují Operaci Silver A nad dlouhodobě pokleslý průměr původní televizní dramatické produkce. Zabývat se však zevrubněji například některými nadstandardními hereckými výkony (Tatiana Vilhelmová, Miroslav Táborský a další) je nad rozměr této glosy stejně, jako rozebírat netelevizní kvality barevně ztišené kamery Martina Šece či v dobrém slova smyslu sloužící režie Jiřího Stracha. V duchu úvodní zmínky o vyšších nárocích vyvolaných vyšší kvalitou je na místě zmínit spíš dílčí vady krásy, které přece jen brání udělit výsledku kritické absolutorium.

Při trochu pozornějším pohledu na způsob, jakým manželé Konášovi a Jiří Strach svou dramatickou hru s divákem hrají, přece jen neuniknou občasné výpůjčky „osvědčených“ stereotypů a klišé. Vypjatá scéna namířené pistole vypointovaná cvaknutím naprázdno a následným bujarým chechotem padoucha je stejným, stokrát viděným naschválem, jako explicitní symbolická demonstrace ponížení v podobě hrdinčiny nahoty před očima vilného gestapáka. Stejného rodu je i názorná typizace některých postav, která se tentokrát nevyhnula nejen zavedenému zjednodušení záporných hrdinů, ale například ani vzorovému lamači ženských srdcí, jak svého Fredu Bartoše pojal Jiří Dvořák. Na adresu dramaturgické nedůslednosti pak míří výtka nedotažené šance dramaticky zúročit překvapivou závěrečnou výměnu osudových rolí obou hrdinek, kdy méně sympatická umírá a sympatičtější zrazuje. Dovyprávět titulkem šokující reálnou pointu, která se sice nevešla, ale autoři nemají to srdce ji oželet, je klasickým příkladem dramaturgických selhání...

V době, kdy původní televizní dramatika z podstatné části zdegenerovala do podoby nekonečných seriálových blábolů, si zaslouží pozornost každý vážně míněný pokus o znovunalezení jejího smyslu. Přes všechny výhrady patří Operace Silver A mezi nejpozoruhodnější milníky této trnité cesty.

Autor je televizní publicista