číslo 19 / 2007

Navštivte

„Provázek“ se vydal za Modrým ptákem

Brněnské Divadlo Husa na provázku, vedené renomovaným režisérem Vladimírem Morávkem, sotva kdo může v poslední době nařknout ze sebeuspokojeného dřímání na vavřínech. Žánrově rozmanitou repertoárovou skladbu - zahrnující „velké“ tituly typu Balady pro banditu nebo Gogolova Revizora, experimentující komorní produkce (Všechny Shakespearovy ženy v podání Střeženého Parnassu), improvizační hříčky, pohádky pro děti, autorské recitály, novinková scénická čtení i další aktivity - rozprostřelo již do čtyř rozličných hracích prostor Domu pánů z Fanalu a zajíždí nejen do Prahy, ale také do zahraničí (New Yorku, Paříž).

Nový výrazný impulz vnesl do provázkovské nabídky titul, který celkovým pozitivně harmonizujícím laděním chce vytvářet „sluneční“ protipól pochmurné tetralogii Dostojevského. Jde o slavné symbolistické drama vlámského nositele Nobelovy ceny Maurice Maeterlincka, kterou poprvé inscenoval roku 1908 v Moskvě K. S. Stanislavskij a v Brně naposledy před patnácti lety v Mahenově divadle Peter Scherhaufer. Na podkladě zbrusu nového překladu Aleny Morávkové a Šárky Belisové vykouzlil Morávkův tandem jeho zkrácenou a upravenou verzi, nazvanou Velice Modrý pták (texty „brechtovsky“ představujících čtyřveršových písní Milana Uhdeho, žánrově pestrá partitura Michala Pavlíčka, kukátková scéna Martina Chocholouška, invenční kostýmy Evy Morávkové, dramaturgie Barbary Vrbové).

K hlubší analýze vybízející tříhodinový večer je adresován dospělému obecenstvu, a nemíní tedy být záležitostí ryze pohádkovou. Alegorická fantaskní pouť dívky Myltyl (herečka Eva Vrbková) a chlapce Tyltyla (šikovný klučina Adam Beránek) se odehrává ve vánočním snu nejen jejich, ale zřejmě i nemocné sousedovy holčičky Justýny (suverénní školačka Kateřina Ulrichová). Provázeni zredukovanou družinou zhmotněných duší zvířat, věcí i abstrakt (Vyorálkův buranský, leč obětavý Pes, Steigerwaldův zrádný Kocour, Štefanové vznešené Světlo aj.), vcházejí dveřmi staré skříně do řady imaginárních prostředí (vynechán je jindy klíčový Hřbitov), poznávají skrytou podstatu jevů a posléze nacházejí neprchavé štěstí v útulnosti domova.

Jedna z nejzalidněnějších provázkovských inscenací (každý interpret ztělesňuje několik z více než půl stovky postav, mezi nimiž dominuje zpívající instrumentalistka Gabriela Vermelho coby pohybově stylizovaný neúprosný Čas) nijak zvlášť neakcentuje platonskou a panteistickou filozofii epizující předlohy. Spíše než efektní barvitá spektakulárnost je pro ni charakteristická tajemně nebezpečná přízračnost, kterou se snaží odlehčit zgroteskňující rovina estrádně varietní (opakované fórky Jelínkova Diamantu), parodické narážky (na pop music nebo Tv seriály) či režisérova obsesní posedlost rádobyzcizujícími klišé. V každém případě je však Velice Modrý pták oceněníhodným jevištním počinem, který nemusí mít obavy o diváckou přízeň.

VÍT ZÁVODSKÝ

Foto Martin Zeman