číslo 19 / 2007

Pořiďte si

Intelektuál v poryvech „reálného socialismu“

Kdo ještě má v paměti stopu zážitku z útlé, leč vynikající novely Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí, uvítá sborník Milý pane Wilde (vydalo nakladatelství Torst) jako setkání s dobrým známým. Ale i pro ty - a pro ně možná především -, kteří jméno autora zaregistrují poprvé, bude čtení Jedličkových dopisů zážitkem. Autor je psal v letech 1954–1965 staršímu příteli a rádci Václavu Wildovi do Prahy z Litvínova. V tomto městě a regionu (jsou přítomny i ve zmíněné novele) nadlouho zakotvil s manželkou-lékařkou po politických ústrcích, s nimiž se setkal v metropoli. Přesídlení bylo „povinně dobrovolné“: v Praze ho vyhodili z vysoké školy a těžko tu hledal obživu, v Litvínově našli oba zaměstnání. Jedlička nejprve působil jako učitel, později jako literární a publicistický „řemeslník“ na volné noze. Řídce publikoval v časopisech, hodně spolupracoval s rozhlasem na dramatizacích a literárních pásmech, na objednávku psal různé další texty. A hlavně se snažil prosadit jako literární a dramatický autor. Marně.

V dopisech „panu Wildovi“ se vyznává z nezměrné tísně a hořkostí, jimiž ho naplňuje doba a její příznaky, dopadající zvlášť tíživě na režimem vyvrženého (také ovšem režim nepřijímajícího) literáta, který citlivě vnímá bezútěšnost svého postavení i beznaděj dopadající na celou zemi. Každodenní existenční starosti, šeď ulic a prázdné regály v obchodech, pokřivené vztahy mezi lidmi, zupácká nevzdělanost a ignorance „papalášů“... Svěřuje se ovšem také se světlými zážitky - ponejvíce z dobré četby či hudby, z textu, který se mu daří a v nějž věří, z nadějně rostoucího synka, z příjemných a inspirativních setkání (většinou právě s Václavem Wildem). Uspokojení mu přináší hlavně práce, nikoliv ta nádenická pro obživu, ale témata, která jej zaujala: v dopisech přerůstajících v eseje například originálním způsobem analyzuje tvorbu Franze Kafky (některé své rozbory mohl naštěstí publikovat), zamýšlí se nad dalšími autory, literárními postavami či filozofickými otázkami.

Ve většině dopisů však dominuje rozmrzelý tón, někdy mimořádně příkré soudy nad počínáním „oficiálních“ spisovatelů či publicistů poplatných režimu, tichý bezmocný hněv. „Netísní to, že každou chvíli vypínají elektriku, že obchody zejí prázdnotou, ale pomyšlení, že tu není nikoho, ale naprosto nikoho, kdo by byl ještě s to vzít veřejné věci čestně, nezištně a s přirozenou autoritou do ruky, že všichni jsme si opravdu až příliš přivykli na ten život v hanbě,“ konstatuje v jednom z dopisů z ledna 1963.

Ačkoliv se dopisy dotýkají konkrétních politických reálií jen sporadicky, je z nich  patrný stav věcí veřejných. Popsané skutečnosti, pocity i sdělení mezi řádky zcela ospravedlňují autorovo roztrpčení a frustraci. Z gejzíru faktů a emocí, podaných velmi působivě a na pozoruhodné literární úrovni, vystupuje chuť i vůně dobové atmosféry doslova jako na dlani. Stejně jako osobnost samotného autora - člověka trpícího, lapeného v síti a marně se pokoušejícího o únik.

Dopisy Josefa Jedličky přinášejí cenné svědectví o myšlenkové úrovni českého nekomunistického intelektuála druhé poloviny minulého století i o neradostné době, v níž mu bylo souzeno žít. Našly se v podstatě náhodou v pozůstalosti Václava Wilda a zásluhou rodinné přítelkyně Aleny Munkové se dostávají na veřejnost. Záslužný ediční čin by byl ovšem ještě chvályhodnější, kdyby jej doplnil nejen jmenný rejstřík, ale i vysvětlivky; a kromě sporého výběru Jedličkových literárních textů také rozsáhlejší biografie dnes bohužel nespravedlivě pozapomenutého autora.

AGÁTA PILÁTOVÁ