číslo 19 / 2007

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

Velikonoce na Vltavě aneb O kráse návratů

Ať už chápeme Velikonoce „sekulárně“, jen jako symbol věčné obnovy a obrozování života, nebo především jako opětovné zpřítomňování vykupitelské oběti a vzkříšení Ježíše Krista, tedy jako vrchol liturgického roku, v obou případech se aspoň na chvíli můžeme vracet hodně hluboko - z přehlušení do ticha, z překotného hemžení jepičích informací k něčemu trvalejšímu.

Nebudu se tedy zlobit na Vltavské, že si do božíhodového Setkání pozvali (trochu standardně) mediálně jistě „nejosvědčenějšího“ Tomáše Halíka (tentokráte ovšem mimořádně disponovaného), vděčně jsem přijal například i reprízu meditativní povídky Jana Čepa Poslední velikonoce, jakýmsi velikonočním evergreenem se už myslím stává také Janem Kopeckým zpracovaná lidová pašijová hra Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a spasitele našeho Ježíše Krista, kterou z vysílání známe v té podobě, jakou jí před dvaceti lety v brněnském Divadle Na provázku vtiskla režisérka Eva Tálská. Také mučednická „křížová cesta“ komunistickými lágry, kterou v padesátých letech podstoupil Jan Zahradníček, není jistě něčím neznámým a zcela objevným, přesto však svědectví o ní, jak je přineslo pásmo Jany Doležalové, sestavené z básníkových vězeňských veršů a dopisů, které jsme vyslechli v Souzvuku na velikonoční neděli, zapůsobilo silou niterného mementa, stále tolik aktuálního…

Ale přece jen nejintenzivněji na mne vždycky o Velikonocích působí hudba, především ta stará, duchovní. Těšil jsem se na ni a rozhodně jsem nebyl zklamán. Bylo jí hodně, a letos se navíc ve velikonočním programu Vltavy sešlo několik skladatelů, jejichž hudba je mi blízká mimořádně. Prvnímu z nich, donu Carlu Gesualdovi, knížeti z Venosy, pozdněrenesančnímu velmoži i mistru kompozičně velmi rafinovaných a emocionálně vzrušených madrigalů (jejich odvážné chromatiky i harmonie využívající například disonancí velmi zaujaly ve 20. století i Igora Stravinského), bylo věnováno pásmo Vladimíry Lukařové, které zajímavě zpřítomnilo i dramatické a v mnohém pohnuté peripetie Gesualdova dobrodružného života, v němž dokonce nechyběl zločin vraždy, ale ani propastné výčitky svědomí a posléze mnohaletá usebranost kajícného pokání. Vrcholem pořadu bylo pro mne ovšem opětovné uvedení jeho úchvatných šestihlasých Responsorií temnot na Velký pátek a Bílou sobotu. Je to hudba vznešeně niterná, pod jejíž zdánlivě tolik nadosobní tváří lze tušit i hloubky prožitků velmi osobních, které jistě musely provázet skladatelovu cestu trýznivými úzkostmi k nesnadné vnitřní katarzi.

K temným a do zbožné pravdy nitra pohrouženým šerosvitům Gesualdovy hudby lze ovšem přiřadit i příbuzné polohy, jaké se objevují ve dvou o Velikonocích reprízovaných duchovních skladbách ještě proslulejšího klasika renesančního madrigalu, o něco staršího Orlanda di Lasso Lagrime di San Pietro (Slzy sv. Petra) a Lamentace proroka Jeremiáše na Zelený čtvrtek. Zjitřeně kontemplativní klima Velkého pátku dokázaly pro mne ovšem se stejnou intenzitou evokovat i kantáty severoněmeckého předchůdce Bachova, Dietricha Buxehudeho Membra Jesu nostri (Nejsvětější rány našeho Ježíše) v nedostižných interpretacích souborů britského dirigenta Johna Eliota Gardinera, které ve Velkopátečním večeru provázelo zasvěcené slovo skladatele Ivana Kurze.

Dalším mým vrcholným hudebním zážitkem z letošních Velikonoc se stala mše (jedna ze sedmdesáti!) Johanna Josepha Fuxe, dvorního skladatele císaře Karla VI. a „kapelmajstra“ ve vídeňské katedrále svatého Štěpána. Tento starší současník Bachův byl jednou ze zakladatelských osobností umění kontrapunktu, jehož složité principy formuloval i teoreticky v textech, které se nakonec v nových vydáních staly učebnicí i pro adepty skladby ve 20. století.

Mohl bych jistě ve svých potěšených chválách pokračovat. Ale rád bych je pochopitelně se svými čtenáři i sdílel. Pojednou mě však zamrazilo: to když jsem si vzpomněl na dopolední telefonickou soutěž Radiožurnálu Máte na to, ve které se jednoho dne objevilo i velikonoční téma. A dopadlo to hodně bídně: dvojice soutěžících nedokázala kloudně odpovědět na pět ze šesti otázek. Nevěděli vůbec nic o Zeleném čtvrtku, nevzpomněli si na Piláta, Ježíše prý pokřtil svatý Petr... Nepohoršuji se nad tím, nešlo přece o sociologický výzkum, možná taky, že soutěžící a téma si prostě jen náhodou nebyli navzájem souzeni, ale i tak mi z toho bylo dost smutno...