číslo 19 / 2007

Titulní rozhovor

Vilma Cibulková, herečka

V rozhlasovém Rackovi hrajete herečku Arkadinovou. Tedy postavu profesí i věkem vám blízkou. Promítla jste do ní něco ze svých názorů na život a divadlo?

Nesmíme pominout to, že je to ruská hra, ruská postava, ruské srdce. A že k velkým gestům velké divadelní herečky, pro niž je divadlo vším, musíme přičíst zvláštní ruský fenomén velké, živočišné emoce - ať v lásce či v postoji k životu. Je to nádherná postava a ráda bych si ji někdy zahrála na jevišti. Podobný typ - Annu Vojnicevovou v Platonovovi - jsem hrála v Divadle pod Palmovkou. Byla to jedna z mých nejmilovanějších rolí. Arkadinová i Anna z Platonova mají jedno společné: jsou nepoddajné, nebojí se riskovat. I když pod nimi podklesávají kolena, postaví se a jdou za jakoukoli cenu dál. Ta houževnost, ono „musíš“, „ty budeš pracovat“, „ty to nevzdáš“ - to je rys, který je mi blízký.

Myslím, že akcent na vůli z vás vyzařuje i na jevišti. Působíte jako silná osobnost. Kdysi jste se léčila ze závislosti na alkoholu. Držet si ho dál od těla, to jistě vůli vyžaduje. Jakou roli ve svém životě vůli přisuzujete?

Musím blahořečit tomu, že mi vůle byla dána do vínku. Zvlášť při konfrontaci s některými lidmi, se kterými jsem se před sedmnácti lety v léčebně setkala. Má ostražitost vůči fenoménu, kvůli kterému jsem se tam tenkrát rozhodla jít, už samozřejmě není tak silná, jako byla bezprostředně po té: když sedím s někým, kdo si dá dvojku, dokážu to tolerovat a doufám, že neztrácím humor. V životě se samozřejmě potkávám občas s lidmi, kteří jsou utkáni z křehčího materiálu než já. Můj samaritánský duch je dokonce přitahuje. Přiznávám ale, že mě nedostatek vůle u lidí vlastně pobuřuje.

Proč?

Empatie je bohumilá vlastnost, ale často i přetěžké břímě. A ve chvíli, kdy se potkám s člověkem, který vůli postrádá, začne mě to oslabovat. Hledám důvody, abych ho mohla omlouvat. Připadám si naráz bezmocná, nejistá a mám chuť po tom člověku skočit a zatřást s ním a klást mu smysluplné cíle. Nebo si ho hodit na záda a pár kilometrů ho nést - jenže to je špatně. Vím, že pomoc z mé strany není tím, co by mu pomohlo. Musí chtít on sám.

Jisté volní napětí je cítit i z postavy historičky umění Fischerové, za niž jste získala Thálii. Ale to může být i její obtížností: po celé představení jste na jevišti jen vy a Milan Kňažko coby Picasso a neustále jste v ostrém dramatickém střetu. Navíc hrajete v bezprostřední blízkosti diváků. Jak byste charakterizovala psychické vypětí doprovázející takový výkon?

Jsou herci, kteří spatřují velký rozdíl, jestli hrají na velkém jevišti, anebo v takovém malém prostoru, jako je Ungelt. Já k nim nepatřím. Intenzita psychického i fyzického nasazení je u mě na velkém i malém jevišti stejná. Na obou cítím stejný pocit odpovědnosti. Pravda je, že by se dal Ungelt přirovnat ke kameře. Za vnější výrazové prvky se tady herec neschová. Ta blízkost je skutečně tak veliká, že se divák herci dívá přímo do očí, což je dobře, protože v předních řadách má hlavu na úrovni našich nohou. V menších divadlech - ať je to Ungelt, Viola nebo Řeznická - musíte prostě hrát přesvědčivě.

Postava slečny Fischerové je komplikovaná - je obětí nacismu a zároveň mu slouží. Jak jste se při studiu té role dostávala slečně Fischerové pod kůži?

O postavách mluvím nerada. Tvrdím, že postava za mě musí mluvit na jevišti, a jakýkoli rozbor považuji za nefér.

Přiřazujete dramatické postavy, které ztělesňujete, do kategorie „ona“, nebo „ty“?

O svých postavách většinou mluvím ve třetí osobě. V té chvíli, kdy jsem před kamerou, na jevišti nebo před mikrofonem, stále si představuji, jakým způsobem by „ona“ reagovala, co by „ona“ mohla udělat, jak by „ona“ se svým životem naložila... Často si pak ani nevšimnu okamžiku, kdy do sebe totálně vstoupíme. A vystoupit z takové „slitiny“ je někdy obtížné. Zvlášť často se mi to stává u postav z rozhlasových inscenací.

Čím si to vysvětlujete?

Tím, že mám - ale podtrhuji, že jenom a jenom při učení se textu - fenomenální paměť. Další cizí jazyk si sice do hlavy nenatluču, a když čteme s manželem nějakou knihu, on ji dokáže citovat, já ne; ale pokud jde o role, jednou si ji přečtu a už je moje. Kolegové mi to docela závidí. A protože rozhlasová práce předpokládá intenzivní přípravu, velmi často se mi stává, že už při druhém četní umím roli nazpaměť. A pak hru natočíme, já jedu ze studia domů, figuru, ale někdy dokonce i celu hru, mám uvízlou v paměti a nevím, jak se jich zbavit.

Je pro vás rozdíl pracovat před mikrofonem, nebo na jevišti či před kamerou?

Rozhlasová práce je mnohem intenzivnější, protože je na ni kratší čas. Zajímavé je na ní i to, že je zasazená do odpoledních hodin - kdy má herec většinou po zkoušce a před sebou má představení - a vyžaduje okamžité soustředění a rozpoložení. Což bývá někdy obtížné. Mikrofon přitom - stejně jako malý sál v Ungeltu - nic nezakryje. To, jestli hrajete přesvědčivě, nebo ne, prozradí i tempo vašeho dechu. Takže když se před mikrofonem uvolníte a práce se vám daří, je to krásný pocit. Práce na mikrofon se mi líbí a je jednou z hereckých variant, kterou mám vedle divadla nejraději. Dokonce jsem měla jedno období, kdy jsem odešla od divadla a dělala jenom pro rozhlas. I když to tehdy bylo za dvaceti až sedmdesátikorunové honoráře za roli, přesto na tu práci ráda vzpomínám.

To bylo, nemýlím-li se, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v době, kdy už jste měla za sebou angažmá v Divadle Na zábradlí a v Národním divadle a před sebou Divadlo pod Palmovkou. Proč jste z něho v roce 1998 odešla?

Je takový téměř „přírodní“ zákon, že divadelní soubory dokážou žít v intenzivním tvůrčím vypětí a v dobré spolupráci svých členů tak sedm let. Pak dojde k období jakési vyprahlosti. Nadšení, které všechny stimulovalo, vyšumí. Mě ze stálého angažmá vyhnala touha nestát na místě, nechat se znova a znova překvapovat, setkávat se s dalšími lidmi. Mám ale obrovskou výhodu, že mi Divadlo pod Palmovkou zůstává dále otevřeno a že jsem mohla být u toho, když se opět vzchopilo. Stálé angažmá bych už ale nevolila. Zkusila jsem na dva roky podepsat spolupráci s Divadlem na Vinohradech, ale pochopila jsem, že už dávno žiju a cítím jiný princip - svobodu volby a výběru.

To vypadá, jako byste nemohla žít bez napětí. Z vaší velké zpovědi, kterou jste před dvěma lety publikovala v Divadelních novinách, je zřejmé, že jste vedla velmi dramatický život. A podstatou dramatična je napětí. Jak byste pojmenovala onu touhu, ke které se napětí vašeho života upíná?

Víte, já jsem narozená ve znamení berana, dokonce jako beran v beranu, to znamená oheň v ohni. Dramatické žití „nadoraz“ mám proto snad předurčeno. V mém životě by se těch dramat ale asi našlo víc než jen jedno. Jako bych se skládala z více figur - každá by si zasloužila svůj román. Neumím stát na místě, peru se o smysl svého života, někdy ho dokonce ztrácím, ale i když se někdy k tomu, co vše jsem prožila, vracím, pokaždé si řeknu, že to tak mělo být. Ničeho, s čím jsem se musela v životě porvat, nelituju.

Dá se tedy nějak pojmenovat ta touha, nebo ty touhy, která vás drží v napětí?

Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že jsem praktik. Jsem jako sedlák - držím se při zemi. Co si nedokážu vytvořit sama nebo na co nestačím, po tom netoužím. Takže mám jenom to, na co stačím. A tedy mám všechno, po čem toužím. (smích) Jak vidíte - slova „touha“ se bojím a přitom můj život provází jedna obrovská nevyslovená a nevyslovitelná touha, se kterou uvnitř zápasím.

Tak tedy jinak: když jste byla malá - toužila jste být herečkou?

Ne, to mě nenapadlo. Pocházím ze západočeského pohraničí, z Jakubova - osady, která je dost daleko od většího města. Byl to takový podivný ostrůvek nejrůznějších variant úporného žití. Tvořili ho lidé všech možných národností, ale pracovních příležitostí tam pro ně moc nebylo. Byla tam porcelánka, bylo možné pracovat v zemědělství, což učinily mé dvě sestry, já jsem ale toužila hlavně odejít. Prožila jsem krásné dětství a ráda na ně vzpomínám. V hlavě se mi ale často promítá obraz, jak stojím ve dveřích našeho domu anebo v otevřených vratech maštale a dívám se na stráně okolo a s tou krajinou se loučím. Od dětství jsem se s ní loučila, protože jsem věděla, že ji jednou musím opustit. Vybrala jsem si učitelskou dráhu, vystudovala střední pedagogickou školu a ve chvíli, kdy jsem dala žádost o studium na DAMU, mě nechtěl karlovarský okres pustit - prý by ztratil dobrou a spolehlivou učitelku. Má cesta na DAMU nebyla ani tak cesta někam, jako spíš odněkud. Celý život nesu punc člověka, který se rozhodl studovat herectví, ale do té doby vlastně nebyl v divadle.

Ke kultuře jste však určitě daleko neměla - vaše maminka například byla dobrovolné knihovnice a vy jste jí při tom pomáhala; když vzpomínáte na svůj život po boku režiséra Miroslava Macháčka, vzpomínáte zároveň na to, jak jste byli obklopeni knihami… Co pro vás znamenají knihy, hudba, obrazy?

Pravda je, že knihami jsem obklopena celý život. Náš domov vždycky dělaly a dělají knihy, dneska máme - díky mému nadmíru sečtělému muži - obdivuhodnou knihovnu. Hlavně se hodně snažíme, aby se nám nestala kulisou. A domov dělají také obrázky - ať už od Josífka Jíry, se kterým jsme byli mnoho let přátelé, anebo obrázky, které si matláme my sami - maminka, já, má dcera Šimonka, děti mého muže. Hudba do mého života vstoupila poprvé až s panem Macháčkem. Tehdy koncem osmdesátých let jsem se začala snažit hudbě rozumět. Také můj nynější muž Miroslav Etzler hudbu miluje - není snad opery, kterou by neznal nazpaměť, ať už jde o libreto či hudbu. Pokud jde o čtení, tak si někdy čteme nahlas jeden druhému - to jsou nejkrásnější chvilky, které doma zažíváme. Má dcera, se naštěstí „potatila“ - „pootčímila“, což by bylo přesnější, se asi říct nedá, že? -, protože miluje vážnou hudbu a za týden soustředěně vyslechne alespoň tři opery. Zároveň má ovšem ráda i Green Day.

Ještě píše pohádky, jak jste na ni prozradila před nedávnem?

Období pohádek ji už přešlo. Je jí čtrnáct a to bývá pro každého, jak známo, dost složité životní období. Už to nejsou pohádky, ale balady. A přes verše se dokonce přehoupla k povídkám, novelám, ba i k románům a divadelním hrám. Fandím jí, protože si myslím, že má talent. Když k ní z různých stran přistřelí rada, pomoc nebo výzva, ona se pokaždé zuby nehty brání. A to se mi nesmírně líbí, protože bych chtěla, aby do svého dospělejšího věku vstoupila po svém, ne příliš uhlazená a zformovaná. Jakékoli větší kritice se proto bráním. Ono jí ostatně ani není třeba; myslím si, že psát umí. Všechny své příběhy zasazuje do historie. Začínala Egyptem, Řeckem, pak přišel středověk a teď je jejím nejoblíbenějším obdobím 19. století. V jejích příbězích je zřetelná její touha po morálce, která se dnes bohužel ze světa vytrácí.

Vy ovšem také píšete - je o vás známo, že si vedete deník. Obsahuje i reflexe, které by se týkaly vaší práce? Třeba role Frídy, které jste nedávno propůjčila hlas v rozhlasové dramatizaci Kafkova Zámku?

Má práce v tom deníku samozřejmě má své místo, ale o postavách nepíšu. Nerozebírám je. Někdy si tam třeba zaznamenám pár bodů, to, k čemu bych se chtěla dopracovat. K Frídě ani k Zámku jsem si ale nepsala nic. I když je to inscenace zajímavá. Každý, kdo vezme Kafku do ruky, má asi tendenci rozumět mu po svém. Nejen že každá generace a každý režisér ho vidí jinak, každý z nás ho vidí jinak - číst jeho texty je jako pohybovat se v oblasti představ a snů, a každý z nás má jiné sny a jiné představy, proto i jiný Zámek a jinou Frídu. Nechme jim jejich tajemství.

Hodně jsem si spolu povídali o napětí. Věnujme se tedy na závěr jeho opaku. V čem nacházíte uvolnění? Co děláte, když se chcete jakéhokoli napětí zbavit?

Teď jste klepnul hřebík na hlavičku - v mém životě k uvolnění nedochází. Kdysi jsem se hodně potápěla, ale zhruba před třemi lety jsem přešla z potápění na horolezectví. A když si chci odpočinout - lezeme s manželem po skalách. Zamyslím-li se, proč to vlastně dělám, uvědomím si, že moje nasazení je neustále tak intenzivní, že ve chvíli, kdy bych měla ulehnout a povolit, už bych asi nevstala. Takže si neustále vymýšlím věci, které mě v tom napětí a nasazení udržují. Když v polovině skály zjistíte, že pod sebou máte čtyřicet metrů a že dál už nemůžete, že nejste s to najít ani ten správný chyt, a zeptáte se těch nahoře, jestli by vás mohli spustit, a oni vám řeknou, že to nejde, že by to bylo složité, pak vám nezbývá než na tu skálu vylézt.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto Jarka Šnajberková