číslo 19 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

O básnících bez nás, o nás bez básníků

Mám těch osobních rituálků, které mi pomáhají žít a přežít, vícero; ostatně o některých z nich jsem už na tomto místě psal. Jeden z nich se mi za léta také už dosti zautomatizoval; je to takový malý, snad i lidsky relativní protest proti absolutnu smrti. Spočívá v tom, že dozvím-li se o úmrtí známého (myslím tím spíše: mně známého, a někdy i osobně známého) spisovatele či básníka, ale třeba i jiného píšícího „vynálezce myšlenek“, obecnou sdělností nadaného filosofa či vědce, přečtu si v nejbližším volném čase jeho knihu či jen jednotlivý text, abych toho člověka jaksi pozdržel mezi živými. A vlastně nejen jeho, ale i samotnou literaturu v době, kdy zájem o ni pohříchu upadá. Vlastně chci tím takříkajíc jít proti duchu doby ve smyslu romanticko patetického nápisu na pražském Slavíně: Ač zemřeli, ještě mluví...

V minulých týdnech zemřeli hned dva významní čeští poetové: pravověrný dědic odkazu prokletých básníků a ideový guru nejen mé generace Egon Bondy, a kamarád, jakož i bývalý novinářský kolega, básník Jiří Rulf. A jak jsem tak četl jejich náhle posmrtné verše, zeptal jsem se sám sebe: Nakolik nás dnes oslovují díla básníků a jiných sochařů slov, jejichž společenský význam se poměrně nedávno zdál být přímo hybatelský? Potřebujeme je ještě vůbec? Anebo právě dnešek dává cynicky za pravdu výroku Jeana Paula, že žádná doba nepotřebuje básníka natolik jako ta, která se domnívá, že jej může postrádat? U vědomí stovek soch, reliéfů a pamětních desek dnes málo čtených literátů (co jich jen po české krajině odkazuje k jakkoli krátkodobým pobytům druhdy obzvláště vzývaného Čecha, křestním jménem Svatopluka!) jsem si posteskl, že básníky v popularitě jednoznačně vystřídali televizní baviči, považující se mylně rovněž za umělce. Jenže pak mi vlastní paměť posloužila tímto citátem: Umění nikterak nemá účelu baviti, jak často se hlásá od lidí, kteří v umělci vidí jen prostředek svého vyražení; tak souditi mohou jen peněžníci, kteří suchopár svého počtářství paralyzují třeba návštěvou divadla, ale nesoudí tak, kdo poznal svět hlouběji. Samozřejmě, že bychom tato slova marně hledali v ústech dnešního politika; případněji se nám jeví jako autentický názor T. G. Masaryka.

Ostatně pozapomenuta jsou i slova antického filosofa o dobrém vladaři, který se radí se svým básníkem, zatímco špatný básník se radí se svým vladařem. Ale i českému filosofovi doby moderní, jmenovitě Karlu Kosíkovi, je poezie syntetizující mocí. Tam, kde je poetické odstraněno, potlačeno, vyhnáno, rozpadá se pospolitost a pokleslost se stává vševládnoucí mírou všeho. Dnešní technokrat či utilitární pragmatik by ovšem mohl s typicky nesnesitelnou lehkostí namítnout, že poezie nemá pro většinu lidí smysl, že je lépe spolehnout se na vlastní rozum. Leč to by si naběhl na slovo! Nikoli básník, ale malíř tak významný jako Emil Filla by mu mohl odpovědět, že vlastního smyslu umění nemá, je pouze obrazem smyslu našeho života. A což takový Jean Cocteau se svým názorem, že pravda se nesmí zaměňovat s názorem většiny!

Četl jsem si tedy během minulých dní náhle jaksi paradoxně oživlé verše dvou sice poeticky nesouměřitelných, leč velkou duší nadaných lidských i uměleckých individualit, Egona Bondyho a Jirky Rulfa a říkal si, náhle o ně osamělejší: Je nás ještě dost, kteří je čteme v tomto čase? A i kdyby, nebudeme teď jaksi odzbrojenější, my už tak menšinoví ctitelé citlivého, entuziastického a tvrdě řečeno: něžného slova, kteří také trochu rozumíme současnému stavu světa a právě proto se jej, stejně jako o něj, obáváme?