číslo 20 / 2007

Dívejte se

V mlžnatých uličkách se skrývá vrah

Woody Allen nikdy neskrýval svou zálibu v parodiích, avšak většinou je zakotvil v syžetovém vymezení - do obrazové poetiky a inscenačních rovin, které by přetvářel do nového tvaru, pronikal pozvolna. Mezi příkladné ukázky takového složitě strukturovaného zaujetí nepochybně patří vražednická tragikomedie Stíny a mlha (1991). Allen, jenž prosadil černobílý materiál, tu rozehrál komediální nadsázku jak na úrovni vizuálního ztvárnění, které se otevřeně hlásí k odkazu německého expresionismu se vší jeho tíživou, potemnělou přízračností a zlověstnými stíny, tak v dějovém vymezení, které ukazuje pátrání po záhadném škrtiči. Film uvede ČT 2 v pondělí 14. května ve 21.50.

Allen, jak se stalo jeho zvykem, si pro sebe rezervoval ústřední postavu, smolařského úředníčka s příznačným jménem Kleinman (neboli „človíček“), jenž se nepříliš nadšeně zapojuje do pátrání po zločinci, aby se zanedlouho sám stal podezřelým a jako takový byl bezmála lynčován. V mlžnatém, věčně zavlhlém prostředí židovské čtvrti si nikdo nemůže být jist svou bezpečností, stačí krapet podezření, aby nastaly velké potíže. A právě zde nebohý Kleinman, poprvé se zvýrazněnými příznaky začínajícího stáří, bloudí jako vyvrženec zbavený domova, marně hledající porozumění a groteskně se děsící každé změny v zavedených jistotách.

Stíny a mlha jsou zaplněny více či méně bizarními postavičkami. Allen v nich vzdává hold lidem, které „slušná“ společnost odsouvá na okraj: nejen dávným cirkusákům včetně polykačky mečů (Mia Farrowová), ale také opovrhovaným jedincům, zvláště nevěstkám (poznáme mezi nimi i Jodii Fosterovou, jež od Allena vděčně přijala i epizodní úložku). Nechybí ani karikovaná postava šíleného vědce (Donald Pleasence), jenž se chce dobrat poznání o povaze zla. Allen opět paroduje intelektuálské žvanění, tentokrát zaměřen na „duchovno“: rozpačitě žvatlavý Kleinman odmítá uznat existenci Boha s tím, že si není jist ani s existencí sebe samého, a navíc přidává postřeh, že pogromy jistě zavinilo to, že židé se modlí podivně, nesrozumitelně pro své okolí.

Ve filmu nalezneme bezpočet více či méně ironických odkazů na slavná díla: pátrání po vrahovi, ponořená do obdobného vizuálního rámce, rozvíjel jak Hitchcock (Příšerný host), tak Lang (Vrah mezi námi), ponurost obrazu jako symbol bezvýchodnosti používal i Bergman (Hadí vejce), ale již dávno před ním Pabst, k jehož a Brechtově Žebrácké opeře odkazuje i použitá Weillova hudba. Pitoreskní vyznání obdivu k cirkusu nacházíme také u Felliniho. Není však důležité, abychom hledali všechny možné inspirační zdroje, Allen je jako obvykle přetavuje do svérázné směsice obdivu, nostalgie i ironizujícího odstupu, takže vytváří vlastní svébytný svět, zde zaplněný vším, čeho se podvědomě děsíme. Možná lze Stíny a mlhu vnímat jako strhující vypodobnění současně směšné i morbidní noční můry, u níž však není jisté, zda se z ní odpočati probudíme.

JAN JAROŠ

Foto archiv