číslo 20 / 2007

Navštivte

Jenže jak víme, zázraky se nedějí…

V jednom nedávném rozhovoru Milan Uhde prozradil, že když odešel z politiky, půl roku prospal, protože byl tak duševně vyčerpán, že nic jiného dělat nemohl. Kdo by pobyl nějaký čas v rodině, jejíž členové jsou hrdiny jeho nové hry Zázrak v černém domě, nejspíš by mu nezbylo, než své zdevastované nervy regenerovat podobným způsobem.

Titul, který pět let ležel v šuplíku střídajících se uměleckých šéfů Divadla na Vinohradech a byl nakonec nastudován režisérem Jurajem Nvotou v Divadle Na zábradlí, potvrdil autorův smysl pro dramatické napětí a překvapil tím, že tato specifická kvalita - v současné české dramatické tvorbě poměrně vzácná - nevyvěrá ze střetu ideí, jak tomu bylo v autorových hrách, kterými se proslavil v šedesátých letech, ale je derivována ze zablokované komunikace mezi lidmi. Na počátku inscenace se dokonce může divákovi zdát, jako by se před ním odehrávala nějaká absurdní komedie založená na dialozích „já o voze, ty o koze“. Když se ale rodina Pompeových - rodiče, dcera a dva synové s manželkami - ve strohé bílé hale předválečné funkcionalistické vily konečně sejdou, aby vyřešili otázku „co s ní“, postupně se ozřejmí, že tyto dialogy jsou pro jejich (ne)komunikaci příznačné již dlouhá léta a vyplývají z jejich (ne)vztahů. Absurdní komedie se proměňuje v takřka realistické odkrývání dlouhodobé rodinné zákopové války. Ta se táhne od protektorátu až do druhé poloviny devadesátých let, v nichž je scénické dění - odlehčované četnými groteskními momenty - časově zakotveno. Schizofrenie dcery Šárky, domnívající se skládat doktorát filosofie v Heildelbergu, je ve hře motivována dědičnou zátěží. V pozoruhodně střízlivém a přesvědčivém výkonu Magdaleny Sidonové však zřetelně prosvítá i alternativní motivace Šárčiných sebevražedných pokusů - tíha rodinných vazeb charakterizovaných  vzájemnou averzí, opovržením, ba i nenávistí. Sdělit v recenzi, proč jsou ony vazby právě takové, by bylo jako prozradit čtenářům detektivky, kdo je vrahem. Navíc v této hře jsou viníky takřka všichni. Každý má přitom polehčující okolnosti, neboť se do svého „zákopu“ dostal při obraně před útoky doby, v níž mu - stejně nám všem - bylo žít.

Prozraďme tedy alespoň, že kromě dobrých hereckých výkonů v rolích navzájem se od sebe distancujících bratrů - někdejšího disidenta a polistopadového ministra Dušana (Igor Chmela) a Ivana, zřejmě spolupracujícího s StB (Leoš Noha) - , jejich manželek (Alena Štréblová, Natálie Drabiščáková) a ochotného souseda–kutila (Miloslav Mejzlík), inscenace nabízí i tři výkony zcela mimořádné. O Magdaléně Sidonové jsem se již zmínil. Jiří Ornest  beze zbytku využil možnosti, které mu nabízí postava patriarchy rodiny: je to jak zatrpklý pedant rigidně lpící na svých předsudcích, umanutostech a prostoupený bernhardovskou vášní spílat světu, tak v jádru hravý a ironický stařík, jenž se před nepříjemnostmi ukrývá do předstírané hluchoty a senility. Jeho žena - rovněž právnička, jejíž zvyky a hodnoty formovalo měšťanské prostředí první republiky - je pak další ze životních rolí Marie Spurné: pod trhavými pohyby a mimickými tiky stařeny, kterou víc než artritida sužuje touha po rodinné soudržnosti, se zvolna vynořuje portrét židovské dámy s hlubokými a nezacelenými jizvami na duši…

Hra Milana Uhdeho - jedna z nejlepších, které u nás po roce 1989 vznikly - čerpá sice i z traumat jeho vlastní rodiny, zároveň je ale hlubokou zobecňující sondou do psychosociálních procesů, jimiž se křiváctví doby vpisuje do duší lidí a křiví je stejně jako jejich vztahy. Vzájemné odpuštění, jímž hra šťastně končí, je stejně jako naznačené očištění a proměna charakterů, možno považovat - ve shodě s titulem - vskutku za zázrak. Jenže jak víme, zázraky se nedějí…

BRONISLAV PRAŽAN