číslo 20 / 2007

Rozhlas Plus

Rádio a lidé (10)
Seriál mapující osudy lidí a události spjaté s historií radiotechniky

Otec rozhlasu Lee de Forest

Lee de Forest se rád nechával titulovat jako „otec rádia“, příhodnější je ale spíše titul „otec rozhlasu“. S nápadem pravidelně obšťastňovat spoluobčany rozhlasovým vysíláním přišel totiž zřejmě jako první. Jeho nejslavnější patent týkající se triody ale provázely dlouholeté právní spory. Vydejme se tedy do doby před sto lety, kdy začala stoupat vědecká hvězda slavného amerického vynálezce.

Život a dílo Lee de Foresta popsal bez příkras Berthold Bosch v článku, který v roce 2001 zveřejnil německý časopis Funkgeschichte. Tento příspěvek byl také hlavním zdrojem informací pro následující řádky věnované jedné z nejslavnějších a zároveň nejrozporuplnějších osob z historie radiotechniky.

Sólový hráč

Lee de Forest se narodil roku 1873 ve městě Council Bluffs ve státě Iowa v USA. Už v raném mládí si předsevzal, že bude bohatý a slavný. Za těmito cíli šel tvrdě celý život. Ten druhý se mu nakonec vyplnil.

Od dětských let pravidelně četl časopisové články popisující nové vynálezy a patenty. Jeho velkými vzory byli Thomas Alva Edison a Nikola Tesla. Roku 1893 začal studovat strojírenství a elektrotechniku na univerzitě v Yale. Stále byl posedlý myšlenkou stát se slavným vynálezcem - a milionářem. Mezi spolužáky ovšem příliš oblíbený nebyl. Když roku 1899 získal doktorát, pevně se rozhodl, že se bude věnovat novému oboru - jiskrové telegrafii.

Protože se mu nepodařilo nalézt zaměstnání přímo u firem působících v této oblasti, nastoupil v oddělení dynam u Western Electric. Jeho týdenní plat činil pouhých osm dolarů. Práce ho neuspokojovala, ale po krátké době se mu podařilo proniknout do firemní laboratoře, kde mohl po večerech provádět pokusy s detektory. Na ty se soustředil z jediného důvodu: viděl zde možnosti, jak je vylepšit a uvést na trh bez vysokých investičních nákladů. Chtěl tak konkurovat evropským systémům jiskrové telegrafie, které v Anglii reprezentovala Marconiho společnost, v Německu tandem Slabý-Arco, respektive jejich konkurent Braun (v roce 1903 došlo v Německu k znásobení sil v oboru jiskrové telegrafie: díky iniciativě německého císaře vznikla spojením společností A.E.G. a Siemens firma Telefunken) a ve Francii systém Ducretet. V Americe byl tou dobou instalován převážně systém Reginalda Fessendena.

Otázkou ovšem zůstávalo, čím konkurovat a co trhu nabídnout. Při studiu evropských pramenů narazil Lee de Forest na popis zvláštního uspořádání elektrolytických detektorů, který roku 1899 uveřejnil v časopise Annalen der Physik A. Neugschwender. Po zhruba ročních pokusech, které prováděl společně s Edwinem Smythem, sestavil detektor, který vykazoval takzvaný antikohererový jev. Tento nepříliš dokonalý detektor (kolaboval zejména na vyšších frekvencích) nechal Forest se Smythem patentovat roku 1900 pod názvem responder. I když nefungoval nijak valně, přece jen předčil obyčejný koherer. Postup bádání na pricipu pokus-omyl zůstal pro Lee de Foresta typický i v dalších letech.

Makléř v Wall Street

Následující období bylo pro nemajetného vynálezce dost krušné. Významným bylo jeho setkání s profesorem Freemanem z Armour Institute v Chicagu. V jeho laboratořích Lee de Forest pracoval na zdokonalení svého systému. Zatímco americký fyzik měl v té době rekord příjmu jen šest kilometrů, Marconi už tehdy dokázal bezdrátovým signálem překonat Atlantik.

V srpnu roku 1901 založil Lee de Forest za Freemanovy finanční podpory společnost Wireless Telegraph Company of America. Sídlo měla v New Yorku a její základní kapitál byly pouhé tři tisíce dolarů. Firmě se ale příliš nedařilo.

Roku 1902 vzbudil Lee de Forest zájem spekulativního burzovního makléře z Wall Street Abrahama Whiteho. Ten nakonec do jeho firmy investoval. Tak se zrodila společnost American de Forest Wireless Telegraph Company, jejíž základní kapitál dosáhl ke konci roku 1903 částky tří milionů dolarů. White se stal prezident firmy, Lee de Forest vykonával funkci technického ředitele a viceprezidenta.

Firma byla založená na několika patentech okolo responderu a ihned spustila masivní reklamní kampaň. Podařilo se jí sice vybudovat síť vysílacích stanic na východním pobřeží USA a u Velkých jezer na americkém Středozápadě, ty ale sloužily ponejvíce jako nástroj propagace při prodeji akcií firmy. Amerika tehdy procházela příznivým obdobím růstu a investice do akcií byly v módě. V roce 1904 došlo k navýšení kapitálu až na patnáct milionů dolarů. Vedení investovalo opět do reklamy, částečně i do výplaty divend, ale do výzkumu a vývoje jen minimálně. Značná část peněz skončila u spekulanta Whiteho.

Protože responder nefungoval uspokojivě, „vypůjčil“ si de Forest dobře fungující elektrolytický detektor firmy National Electrical Signal Corporation (Fessenden) a detektor patentovaný firmou Telefunken (Schloelmilchův detektor). Tento mírně modifikovaný detektor byl tvořen platinovým drátem nepatrně zavedeným do elektrolytického roztoku a Lee de Forest ho uvedl na trh pod obchodním názvem Spade Detector.

Zatykač na vynálezce

Firmě se v letech 1903 a 1904 podařilo získat některé zakázky pro instalace jiskrových vysílačů na námořní vojenské a obchodní lodě (trhu tehdy dominoval Telefunken), technické provedení ale nesplňovalo požadavky dosahu. Problémy pokračovaly. Na světové výstavě v Chicagu firma ohromila velkolepým stánkem a získala dokonce zlatou medaili, v té době už ale čelila řadě žalob například ze strany Marconiho společnosti či Telefunkenu. Spory prohrála a byla odsouzena k vysokým pokutám a zákazu používání okopírovaného elektrolytického detektoru. Na Lee de Foresta byl roku 1906 dokonce vydán zatykač pro platební neschopnost, a tak se na několik měsíců uchýlil do Kanady. Spekulant White mezitím založil novou firmu United Wireless Telegraph Company a převedl do ní zbývající aktiva. Forestovi zbyly jen dluhy. White ovšem nepřevedl patentová práva na audionový detektor, který mu nepřipadal zajímavý.

Lee de Forest se nevzdal, nastudoval pojednání o Flemingových diodách, nechal si zhotovit repliky a zapatentoval řadu jejich modifikací. I tento jeho tah skončil patentovým sporem, který Fleming vyhrál a pro diodu začal používat název audion. Tento název se potom ujal i pro zapojení detektoru s triodou, mřížkovým kondenzátorem a svodovým odporem. Čas triody - elektronky o třech elektrodách - se přiblížil. O tom všem v příštím díle našeho seriálu.

MIREK FIALA, e-mail: vlad.fiala@quick.cz

Snímky archiv autora

(Pokračování v TR č. 22/2007)