číslo 20 / 2007

Pořiďte si

Nedělat přestávky, jinak utečou!

„Na dubnová a květnová představení Divadla Járy Cimrmana je již vyprodáno.“ Tuto větu si již koncem března mohli přečíst návštěvníci internetových stránek souboru sídlícího nyní v Žižkovském divadle v Praze. Nic nového pod sluncem, chcete-li se na některou z her populárních českých mystifikátorů podívat na vlastní oči, musíte v den zahájení předprodeje vyrazit přímo do Štítného ulice a obrnit se trpělivostí. Když budete mít štěstí a dost času (fronty u pokladen jsou vyhlášené), vstupenky na jedno z deseti, dvanácti představení následujícího měsíce nakonec zakoupíte. Byť možná ne na tu hru, kterou byste si dopřáli nejradši. Hřát vás však může to, že budete-li mít o konkrétní představení opravdu velký zájem, někdy příště vám už utéct nemusí. Divadlo Járy Cimrmana totiž žádnou ze svých čtrnácti her z repertoáru dosud nestáhlo. Všechny je naleznete i na právě vydané kolekci 14 cédéček, jež vychází ke čtyřicátinám této unikátní scény.

Hra na skutečnost může začít

Jsem přenošené dítě. Když jsem se narodil, bylo mi dvanáct let. Od prsu mě matka nemohla odtrhnout, měl jsem už druhé zuby... (Lijavec)

Na samém začátku existence Divadla Járy Cimrmana stál rozhlasový pořad Vinárna U Pavouka. Tento fiktivní přímý přenos z neexistujícího nealkoholického podniku připravovali pro stanici Praha redaktoři armádního vysílání Československého rozhlasu Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák. 16. září roku 1966 byl ve vysílání Vinárny představen Jára Cimrman, řidič národního podniku Silnice a železnice Hradec Králové a sochař-amatér, který vytváří své naivní sochy z předmětů přejetých parním válcem. Postava svérázného neumětela zřejmě tvůrce i posluchače zaujala, neboť už 23. prosince téhož roku zaznělo ve vysílání Vinárny Cimrmanovo jméno opět - s objevem pozůstalosti dosud neznámého českého génia tehdy veřejnost seznámil jeden z pravidelných hostů pořadu, muzikolog dr. Evžen Hedvábný - ztvárňoval ho jazzman Karel Velebný. „Dokonale se k tomu účelu hodil, protože dokázal s vážnou tváří a velmi přesvědčivě vykládat naprosté nesmysly, takže mu posluchači uvěřili. Anebo v souladu s naší hrou na skutečnost aspoň předstírali, že mu věří,“ napsal v knižním výboru scénářů a textů Vinárny U Pavouka Jiří Šebánek.

Zveřejnění nálezu Cimrmanovy pozůstalosti nebylo náhodné. Již několik měsíců předtím se tvůrci Vinárny začali zamýšlet nad založením divadla, které by vycházelo z poetiky jejich rozhlasového pořadu, a fiktivní odkaz geniálního diletanta, jehož - jak známo -vědec a publicista Gennaro Castelli z Neapole přirovnal k sopce, která svou činností zasypala sama sebe, se ukázal být výborným pojítkem. Zakládající schůze Divadla Járy Cimrmana proběhla 29. října 1966 v sídle armádního vysílání Čs. rozhlasu v Hviezdoslavově ulici (dnešní Dykova ulice) a vedle Šebánka a Svěráka se jí zúčastnili ještě jejich redakční kolega Miloň Čepelka a Svěrákův spolužák z vysokoškolských studií, tehdejší redaktor Mladého světa Ladislav Smoljak.

Amatérismem k dokonalé profesionalitě

Stává se nám, že diváci nepoznají, kdy tato hra končí. Sedí dál na sedadlech a mnohdy ani nezatleskají. Proto vám prozradím konec celé detektivky. (Vražda v salonním coupé)

Konkurence, do níž v druhé polovině šedesátých let Divadlo Járy Cimrmana vstupovalo, byla obrovská: Semafor, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, liberecká Ypsilonka, na Slovensku Radošinské naivné divadlo, Lasica a Satinský... Každé z tehdejších divadel malých forem mělo svou originalitu a humor. „Cimrmani“ založili svůj úspěch na mystifikaci dovedené k absolutní dokonalosti. Jejich hrdina je současně zneuznaný vědec a vynálezce, ale i podceňovaný dramatik - na této kombinaci jsou založeny všechny divadelní hry souboru, hry složené vždy ze dvou částí. V té první jsme svědky jakéhosi vědeckého sympozia zabývajícího se Cimrmanovým dílem v určitém oboru (kriminalistika, pedagogika, gerontologie, sport) a postaveného na důmyslné parodii vědeckých, pedagogických i jiných klišé. V té druhé pak dojde na provedení některého z mistrových kusů či jeho torza tematicky souznějícího s obsahem úvodní přednáškové části.

Tento model předvedl soubor poprvé 4. října 1967 v Malostranské Besedě v Praze, kde v premiéře uvedl hru Zdeňka Svěráka Akt. Publikum se tehdy seznámilo i s dalšími z „Pěti zvláštností Divadla Járy Cimrmana“: předně s tím, že cimrmanovští herci nejsou absolventy žádných hereckých škol, že jde o novináře, učitele, projektanty, pro něž je divadlo pouhým koníčkem, nikoli zdrojem obživy. Anebo s tím, že všechny role, tedy i ženské, hrají v tomto divadle muži.

O pouhé dva měsíce později spatřila světlo světa i hra Ladislava Smoljaka Vyšetřování ztráty třídní knihy, o rok později Šebánkova Domácí zabijačka. Po jejím uvedení vyvrcholily spory uvnitř divadla, přesněji averze Jiřího Šebánka vůči Smoljakovi, který nejen psal a hrál, ale i režíroval. Šebánek se rozhodl z divadla odejít a společně s ním odešla i druhá režisérka Helena Philippová, spoluzakladatelka mnoha pražských malých scén a obětavá organizátorka. Od té doby je Divadlo Járy Cimrmana již pevně v rukách dvojice Svěrák - Smoljak, kteří v letech 1969–1970 do souboru přivedli další nepřehlédnutelné osobnosti, jež tvořily či dodnes tvoří kostru ansámblu: grafika Jaroslava Weigla (autora obalů všech cimrmanovských desek), dirigenta Pavla Vondrušku, překladatele Jaroslava Vozába či bývalého oponáře divadla Petra Bruknera.

Proč se ty lidi smějou?

Žádá-li nachlazený člověk o letenku na Maltu, může se mu snadno stát, že přistane na Baltu. Což ho jistě debotěší... (Dobytí severního pólu)

Divadlo Járy Cimrmana začínalo v období politického uvolnění. Jeho první hry se tudíž nepotýkaly s cenzurou ani s autocenzurou. V první hře Akt tak mohl být bez potíží terčem legrace příslušník Veřejné bezpečnosti. Problémy nastaly až v sedmdesátých letech, tehdy se také Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak zcela oprostili od jakýchkoli aktualizačních tendencí a své hry přestali koncipovat jako upravené a do současné doby zasazené hry Járy Cimrmana. Počínaje hrou Hospoda Na Mýtince z roku 1969 jsou už cimrmanovské kusy důsledně „původní“, jen jazyk přelomu 19. a 20. století, kam tvůrci osobnost Cimrmana zasadili, je přizpůsoben dnešku. Tímto únikem do doby rakousko-uherského mocnářství se divadlo vyhnulo přímé konfrontaci s režimem, byť mu samozřejmě neuniklo docela. Soubor sice nikdy nebyl oficiálně zakázán, ale pod různými záminkami putoval z Malostranské Besedy do Reduty, z Reduty do divadla v Braníku, odtud do divadla Solidarita... Patálie s přesuny z místa na místo i se schvalovateli cimrmanovských textů vylíčil velmi věrně film Nejistá sezona, který Ladislav Smoljak natočil k dvacátému výročí divadla. „Bolševikům bylo podezřelé všechno, čemu se lidi smáli. Protože právem soudili, že když se lidi smějou, tak že je to proti nim. Jenomže dost dobře nemohli všechno, čemu se lidi smějou, úplně zakázat. Tak se nad humorným textem pořád ošívali: ‚Proč se ty lidi smějou? Co oni tím vlastně myslej?‘“ vzpomíná v knize Šest ze šedesátých Ladislav Smoljak.

Dobu vědeckotechnické revoluce, prvních vzducholodí, telefonů a kinematografů tvůrci neopustili ani po listopadu 1989 a i ty nejstarší hry uvádějí v Žižkovském divadle, kde v říjnu 1992 nalezli své snad již definitivní útočiště, v původním znění. Byť s vědomím toho, že některé vtipy už nevyznějí tak, jako dřív. „Například býval velký smích na repliku: ‚Rozhodli jsme se, že zajdeme na hlavní nádraží, koupíme si jízdenky a zajedeme do Vídně.‘ Protože za komunistů nebylo možné zajít na hlavní nádraží, koupit si jízdenky a odjet do Vídně. Co je na tom dneska směšného? Nic,“ uvedl v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas č. 27/2006 Zdeněk Svěrák.

Největší vynálezce, lyžař, filozof a... Čech

K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří především dvě vady, komplementárně spojené. Jsou to: neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. (Švestka)

Ke čtyřicátinám Divadla Járy Cimrmana vydal Supraphon komplet všech čtrnácti her na CD, od Aktu až po zatím poslední titul Afrika z roku 2002. Připojen je i obsáhlý buklet, v němž jsou shromážděny nejen informace o jednotlivých hrách, ale i řada zajímavostí, událostí a akcí spojených s cimrmanovským kultem. Zdá se to skoro až zbytečné, vždyť skalní fandové divadla mají všechny hry na CD už dávno - jednotlivě se cimrmanovských alb v Česku prodalo už přes milion kusů. A jsme u dalšího unika: neexistuje zřejmě žádné jiné divadlo, které by své inscenace natáčelo na desky. „Cimrmani“ si to dovolit mohou, jejich hry stojí na slovech a jen málokdy jsou ztrátou vizuálního rozměru nesrozumitelné. V této souvislosti je ovšem bizarní, že první hrou, která vyšla na deskách, byla pohádka („která u dětí propadla“) Dlouhý, Široký a Krátkozraký, jejímž klíčovým momentem je proměna princezny Zlatovlásky z ohyzdné babky v lepou dívku. Kdo představení neviděl, z poslechu nahrávky asi stěží pochopil, co se v ten moment na jevišti dělo. Právě ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký zazněl i legendární výrok, který naleznete v titulku tohoto článku. Jára Cimrman údajně zapsáním této věty na titulní list hry varoval případné inscenátory před hromadným úprkem diváků z představení - a správci jeho pozůstalosti si tu poznámku vzali k srdci: Divadlo Járy Cimrmana se za čtyřicet let činnosti nezastavilo ani na chvíli. Také proto mu fanoušci neubývají, spíše naopak.

Cimrman je zkrátka fenoménem: „jeho“ hry znají desetitisíce lidí zpaměti, pronikly dokonce na prkna Národního divadla a slavily úspěch na Pražském jaru. Ale pokračujme: astronomové po něm pojmenovali planetu (a brzy snad ponese jeho jméno i jeden z altajských vrchů), v zastoupení pánů Svěráka a Smoljaka obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy, a konečně: získal bezkonkurečně nejvíc hlasů v televizní anketě Největší Čech... Organizátoři poněkud pofiderní soutěže bohužel nepochopili ironii hlasujících a jak už to v případě Cimrmana chodí, bylo mu prvenství upřeno. Restaurátory jeho díla to zjevně netrápí, mottem souborného vydání Cimrmanových her je úryvek z dopisu, jenž napsal Svěrák Smoljakovi: „Největším světovým spisovatelem, vynálezcem, lyžařem a filozofem byl Čech Jára Cimrman. Mohou se o tom vést spory, někdo s tím může i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“ S tímto tvrzením se věru nedá polemizovat...

MILAN ŠEFL

Foto Martin Kubica, Vilém Sochůrek