číslo 20 / 2007

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Spojenectví ano, ale jenom ne riziko!

Přemýšlíme často o tom, proč jsme tak nespokojeni s nekultivovanou podobou zastupitelské demokracie. Určitý problém bude v tom, že zastupitelé zastupují začasté jen méně než polovinu voličů. Ještě mnohem problematičtější je zřejmě to, že kandidáti na zastupitele se vybírají ze stran, jejichž členskou základnu tvoří pouhý zlomek populace. Strany se staly jakýmisi agenturami pro velmi omezený počet sobě blízkých jedinců, z nichž se vytvářejí volební kandidátky. A z nich pak zastupitelé, na jejichž výběr máme vzdor svobodným volbám pramalý vliv. Na jejich činnost mají sice největší vliv lobbystické firmy, ale dojisté míry i veřejné mínění - jsme přece populisty.

Tedy raději přímá demokracie? V oživení, které můžeme pozorovat v posledních týdnech, když se začalo mluvit o naší účasti v obraně proti nebezpečí jaderných raket, všechny iluze o referendech a přímé demokracii rychle berou za své.

Chápu, že člověk, který není vystaven nebezpečí a osobnímu ohrožení, je spíše zbabělý než hrdina. Proto nechápu, proč v rozhlase, televizi, v tisku se dává snad každodenní příležitost naši zbabělost manifestovat. Kromě toho neustále se zkoumá a zveřejňuje, jaké procento lidí nesouhlasí či souhlasí s instalací radarové základny v brdských lesích, které jsou nám nepřístupné skoro od nepaměti.

Proč jsou lidé neustále dotazováni na to, jaký mají názor - tedy přesněji pocit? Totiž jakýpak názor: vědí posluchači, diváci, čtenáři o těch sofistikovaných zařízeních vůbec něco podstatného? Kromě toho, v diskusních pořadech musím pořád poslouchat, co mi silně připomíná poválečné propagandistické půlstoletí: proč že se ti Američané nestarají o své problémy, a nás ať nechají na pokoji. Když se tohle z rádia a televize ustavičně opakuje, zdá se mi, že jsem se znovu ocitl někde v sovětské zóně. Proč tyhle hlasy média vůbec reprodukují - jako za Husáka? Média mají přece především věcně informovat, a ne pořád zastavovat lidi na ulicích a ptát se jich, co si myslí o věcech, kterým nerozumějí, a snad proto z nich mají spíše strach. Lidé mají tendenci zapomínat, a tak je zřejmě zapotřebí, abychom do omrzení opakovali dějinná fakta, aby zůstala součástí našeho vědomí, jinak si historii, kterou jsme tak snadno a rychle vytěsnili, budeme muset znovu zopakovat.

Problematice obrany proti mezikontinentálním raketovým střelám opravdu nerozumím, jako jí nerozumí většina horlivých diskutérů v té věci. A také vím, že naprosto jednoznačné názory a stanoviska je nejsnadnější zaujímat právě k těm věcem, do nichž je člověk nedostatečně, anebo raději vůbec není zasvěcen. Žádné vědění je totiž neproblematizuje. A proto je tak snadná manipulace při lidových hlasováních o věcech po výtce odborných. (Třeba výsledky všelidového referenda o takzvané evropské ústavě, jimiž se politici tak rádi ohánějí, bůhví o čem vypovídají, ve Francii spíše zástupně o nespokojenosti s prezidentem Chirakem. Text, o němž se hlasovalo, sotvakdo viděl, natož četl.)

Ale k věci. Čemu bychom měli rozumět, je náš vztah ke Spojeným státům. Můžu pohrdat macdonaldy, ale prosperují, protože holdovat amerikánskému konzumu tam chodíme my, naopak můžu obdivovat americkou literaturu, ale ani jedno nelze přece ztotožňovat s rolí Spojených států ve světě. Máme tak krátkou paměť? Kde by byla Evropa v první světové válce, kdyby si Amerika řešila jenom své domácí problémy, jak nepochopitelně nenávistně volají posluchači do rádia? A kde bychom byli my, vždyť v jediném demokratickém státě v Evropě jsme mohli žít po osmnáctém roce zase jenom díky americké intervenci. A jak by skončila válka s nacismem a fašismem, kdyby se Spojené státy nerozhodly vojensky pomoci nejen v Evropě? Po pádu sovětské říše americkou záštitu a spojenectví ano, ale rizika ne? Kdo tak dobře ví, že zůstaneme v bezpečí, jenom když se nezúčastníme společné obrany? Je to ta většina hlučných nacionálních zbabělců, kteří se s takovou ochotou nabízejí hlasovat, nevědouce vlastně o čem?

Když slyším z rozhlasu rozhořčené výkřiky volající po národní suverenitě, kterou ohrozí americký radar někde v lesích, nemůžu si nevzpomenout na to dlouhotrvající mrtvolné ticho, za něhož se docela nedávno u nás v klidu instalovaly sovětské útočné zbraně. Bylo to za humny dnešních hrdinů, kteří tehdy ani nepípli, pokud ovšem s okupačními vojáky pokoutně nedomlouvali lacinou koupi „chatky“ nebo benzínu. Tenkrát jsme žili v trvalém ohrožení a nepamatuji, že by někdo z dnešních protestujících organizoval nesouhlas nebo aspoň sám pozvedl hlas, jako to činí dnes.

Věru, hrdinství je laciné, když nic nehrozí.