číslo 20 / 2007

Titulní rozhovor

Boris Jirků, výtvarník a pedagog

Jako by před vámi a vaším světem nebylo úniku…

Je to tak. Ovšem nikoli před mým světem, ale před světem vůbec není pro nás živé úniku. Dávno jsem si všiml, že veškeré naše konání je doprovázeno otevřenými ústy, která mluví, vytřeštěnýma očima, prudkými vzdechy, vylučováním štáv, slin, potu... To všechno je součástí pozitivního života, naší energie. A tato kniha mi dala možnost využít můj rejstřík naplno. Je to groteska, která s nadsázkou popisuje to, co jsem poznal v tom svém krizovém rektorském období. A musím říct, že kdybych ho neprožil, asi bych tu knihu nemohl dobře ilustrovat. Tuhle knihu pochopí jenom čtenář, který prožil povinnou vojenskou základní službu, nebo zažil osobní krize ve střetu s totalitní či jinou šikanující mocí, svět pomluv - v dnešním světě už nevěříme ničemu, jen pomluvám... Od povrchnosti se posunujeme jen utrpením. To je poznání. Neprosmějeme se nikam. Jenom probolíme.

Jaká je podle vás funkce ilustrace? Ilustrovat text, doprovázet ho, vysvětlovat, nebo ho dotvářet?

Moje představa ilustrace je taková, že se stávám jednou z postav knihy, rozhlížím se kolem a někdy doplňuji text. Je to svým způsobem odvaha, ale já tím pádem nemusím text ilustrovat, když se ho striktně nedržím. On jenom nastartuje mou imaginaci, nemám autocenzuru, prostě jen zkouším kreslit, malovat... A pak děláme výběr s autorem nebo typografem, u čeho pochybujeme, to vyřadíme. Tyto ilustrace jsem kreslil rovnou perem bez předchozích skic. Je samozřejmě vidět, že se ta kresba hledá. Ale je podstatné, že linka je nová, že to není uhlazené, přeestetizované.

Jméno v oblasti knižní ilustrace jste si udělal svým výtvarným doprovodem ke knihám Gabriela Garcíi Márqueze (Kronika ohlášené smrti, poté Podzim patriarchy, Sto roků samoty). Zdá se, jako by vaše ilustrace spisovatelův magický realismus doplnily, dokreslily, umocnily. Proč jste sáhl právě po Márquezovi?

Márqueze jsem objevil u kamaráda na poličce. Přečetl jsem ho a strašně se mi líbil. Ilustroval jsem ho jako svoji diplomku. Byl jsem jím úplně umanutý, vznikaly další a další ilustrace, další a další verze. Někam jsem se tím malováním posunoval, a nevěděl jsem kam. Jako bych se začal blížit Márquezovi nebo své představě Jižní Ameriky. Když jsem měl výstavu na Kubě, a vystavil zrovna podobenství zrůdné absolutní moci jihoamerického diktátora Podzimu patriarchy, ptali se mě Kubánci, vy jste byl v Jižní Americe? To tu máte ale chybu - všichni máme hnědé oči. To jsem do té doby nevěděl.

Ilustroval jste řadu knih ruských autorů: Bulgakova, Bunina, Paustovského, Gorkého, Šalamova... Čím vás oslovuje ruská kultura?

Na ruské literatuře jsem vyrostl. Byla vždycky mimořádná a vždycky měla co říct. V té literatuře jde o život. Odojevský, Merlinský, Dostojevský, Babel, Bunin, Bulgakov, Charms, Šalamov a jeho Kolymské povídky - to jsou moje hvězdy. Když je čtete, prožíváte každou větu. K mým velkým miláčkům ale patří i jihoameričtí autoři - Borges, Carpentier, Márquez... A k nim jsem dávno přiřadil Plechový bubínek Güntera Grasse.

Jak se pozná dobrá kresba?

Nejlíp to vystihla moje žena, která se mě na jedné výstavě kreseb zeptala: „Borisu, jak je to možné, vždyť je to jenom obyčejný baličák a trocha uhlí. Jak je možné tam dostat takovou energii, takovou pravdu, bolest a hrůzu, takové poznání? Vždyť to není možné.“ To je možné právě tím stárnutím kresby. Když kreslí student rok, jak chcete přes roční dítě převést myšlení dvacetiletého? To nelze. Kresba musí nutně zestárnout.

Říká se, že základem kresby je lidská figura…

Neučím kreslit lidskou figuru proto, abychom ji uměli nakreslit, ale proto, že lidská figura obsahuje nejvíc vizuálních znaků, které jsme schopni jako lidé vnímat. Část obsahuje celek, kánony jednotlivostí musí být dodrženy zcela přesně, jinak nefungují. A pokud si to studenti vpečetí tréninkem, cvičením, opakováním, mantrou, dostanou se do zcela jiné hloubky poznání. Když umí lidskou figuru, umí nakreslit cokoli, co kolem nás existuje. A v další fázi jsou schopni nakreslit cokoliv, co si představí. Já jim říkám: „Vy byste teď měli být schopni vymyslet nakreslit celý nový vesmír.“

Jak se liší výtvarná řeč od literární?

V té výtvarné vidíte všechno naráz - máte celkový vjem a pak postupně čtete obsah. Když někdo musí slovy vysvětlovat, co chtěl nakreslit a co ta kresba má vyjadřovat a jak je třeba ji číst, je to špatně. To dílo nefunguje. Kresba je pro mne základ. Když se chci něco dozvědět o nějakém malíři, grafikovi, sochaři, podívám se na jeho kresbu. Tam je všechno.

Jaký má kresba význam pro výtvarníka?

Kresba není začátek, z kterého se postupuje dál. Ne. Všechno naopak směřuje ke kresbě. Pro mě je kresba vyvrcholením našeho myšlení. Je to obrovsky rychlý záznam, zkratka a je autentická. Kresba vždycky přitáhne pozornost. Vezměte si zprávy v jeskyních a na zdech - to jsou kresby, znaková řeč. Kdyby to šlo vyjádřit slovem, tak nemusím kreslit, malovat. Kdyby to šlo vyjádřit hudbou, tak proč bych kreslil, maloval? Ani hudbu nemůžete vyjádřit slovy. Buď mě melodika strhne, nebo ne a nechá mě chladným. Měl jsem obrovský zážitek ze Stabat Mater Antonína Dvořáka v Rudolfinu s Českou filharmonií. Naráz jsem kamsi odletěl. Toulal jsem se někde daleko a pak jsem se postupně vracel. Bylo to obrovské vytržení. Jsem zastáncem autentického výrazu. V okamžiku, kdy tvůrce vědomě napodobuje, dělá mrtvolu.

Vaše kresby připomínají jednu fotografickou techniku - techniku rybího oka. Jaká je souvislost vašich kreseb s fotografií?

I v těchto ilustracích používám princip podobný rybímu oku. Nejsem závislý na technice, nedívám se, jak funguje. Obraz svého světa si vytvářím sám. Roztáhnu si ho, kamkoliv chci, figury zvětšuji nebo zmenšuji podle hierarchie. Časoprostor křivím, jak uznám za vhodné, deformuji obraz všemi stranami, natahuji ho, dynamizuji směrem dopředu. Tímto jsou moje kresby unikátní. Nikdo nepracuje s prostorem tak jako já. Fotografie má jeden problém - nejde na ní nic vynechat. Já mám výhodu, že si zobrazím, co chci a že si můžu hrát. Svou techniku jsem nenabral z fotografie, ale z odrazu reality v zakřivených chromových kovových předmětech, například z popelníku, který jsem měl na vojně. Tímto pohledem se zvídavě dívám i na staré malířství - už jsem našel desítky odkazů zakřivených ploch a výrazných optických deformací - obecně známé je zrcadlo v obraze zakladatele olejové malby Jana Van Eycka, Podobizna manželů Arnolfiniových, nebo autoportrét u zrcadla od Parmigianina.

Vaše láska ke kresbě se projevila i v pořádání projektu Figurama.

Všechno začalo tím, že jsem chtěl dělat bienále studentské kresby. Na škole se ten projekt velice líbil, ale když jsem se ptal, kdo to bude dělat, tak řekli: přece ty, Borisi. Pro jistotu jsem ztratil připravená pravidla, protože to je práce na celý úvazek minimálně pro dva lidi. Ale pořád jsem ten nápad nosil v hlavě. Pak mi malíř Karel Pokorný, který učí na architektuře v Brně, navrhl, abychom společně udělali ve Znojmě výstavu kreseb našich studentů. Výstava měla velký ohlas.  Následující rok jsme vyzvali vídeňskou školu, aby s námi vystavovala. V roce 2002 se účastnilo už pět škol, teď už je jich deset, výstavy se konají ve Znojmě, v Brně, Vídni, Mainzu, Bratislavě, Plzni, Ostravě, v Praze a každý rok přibývají další školy - letos Katovice, Valencie, Poznaň, Toronto. Pořádáme současně workshopy kresby pro zúčastněné univerzity a představujeme jejich práce celé Evropě. Do budoucna bychom chtěli projekt Figurama rozšířit i mimo Evropu. V našem snažení nás velmi podporoval i prezident Havel. Tento projekt vznikl proto, že se kresba na uměleckých školách v Evropě octla ve velkém ohrožení a na některých univerzitách zcela zanikla. Také vlivem lobby nových médií, jejich kunsthistoriků a propagátorů a tlaku počítačových firem, které chtějí na školách obměňovat v krátkých intervalech počítačovou technologii.

Vy nemáte rád moderní technologie?

Jsem zastáncem tolerantního přístupu a otevřenosti všem možnostem a technikám, ale někdy jsou ty nové dost militantní a tváří se jako jediná správná cesta. To, že použiji jinou, novou techniku, technologii, neznamená okamžitě taky kvalitu. Je vidět, jak tyto věci už během jednoho roku stárnou.

Na VŠUP vyučujete figurální kresbu, působíte také v Ústavu umění a designu v Plzni. Proč učíte, když vás to možná odvádí od tvůrčí práce?

Mám pro to několik zásadních důvodů: zaprvé je spousta lidí, kteří se z nejrůznějších důvodů na školu nedostanou, přestože mají prokazatelný talent. Proto jsem otevřel večerní univerzitu, abych jim dal tu samou výuku co řádným studentům. A vlastně díky tomu vznikla taková soutěživá atmosféra, protože z těchto externistů se často stanou studenti naší školy. A protože si tyto kurzy platí, vyzařuje z nich energie a zájem, a to nutí i ostatní trochu víc pracovat. A zadruhé: dělám to i pro českou kresbu, přivádím jí nové milence. Třetí důvod opíšu podobenstvím: pokud já chci být dobrý kreslíř, štikou v rybníce, tak když budu jediná štika, nikdo nebude vědět, jestli jsem velká nebo malá ryba. Ale když bude ten rybník plný štik a já budu chtít být ta nejrychlejší, ty ostatní se budou snažit mě dohonit. Čili - pěstuji si konkurenci. No a v neposlední řadě svým učením předávám nějakou kontinuitu. Měl jsem štěstí a potkal jsem výrazné tvůrce a pedagogy a chci předávat jejich i své poznání dál.

Kdo jsou vaši výtvarní otcové?

Se mnou je to složitější, protože těch duchovních otců je hodně. Kdybych měl jít k samotným základům, musel bych jmenovat antické Řecko. Musím poznamenat, že v umění vývoj neplatí. Prostě existují vrcholy. A antické Řecko je bezesporu vrchol vrcholů. Z něho se odvíjí evropská zkušenost. Totéž platí o Egyptě, a nezapomeňme na Japonce a na Číňany. A samozřejmě Afrika - živá voda pro moderní umění. No ale těch otců je mnohem víc - Jan Brandl, Matyáš Bernard Braun, Jan Bauch, Albín Brunovský, němečtí expresionisté, francouzští fauvisté...

Máte vyhraněné názory na takzvané moderní umění...

Nemám rád ty, kteří za každou cenu ruší pravidla, napodobují a vykrádají. To jsou lidé, kteří přijdou na hokejové hřiště, zastřelí rozhodčího, znásilní brankáře a v ledě vykopou díru. Je to zajímavé. Ale jako na hokej se na to nehodí dívat. Uznávám-li pravidla, dává mi to obrovskou svobodu. Když ilustruji nějakou knihu, musím se přiblížit člověku, který v daném místě a v daném čase žije. To zúží mé možnosti. Říkám tomu trychtýřový efekt. Prosoukám se zúžením možností na druhou stranu a tam je celý vesmír informací a inspirací a daleko větší svoboda.

Kde leží vaše kořeny?

Já su Valach. Ale kořeny mám také na Slovácku. K mé iniciaci došlo na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, tam jsem se výtvarně probudil. Ta škola byla výborná (a doufám, že pořád je), působilo tam několik výrazných osobností, které mě zásadním způsobem ovlivnily. Na Akademii už byl cítit tlak normalizace - učili tam i lidé, co to místo dostali spíše za své politické zásluhy. Vztah ke studentům tím byl poznamenán. Setkal jsem se tehdy s názorem - přece je to nebudu učit, abych si vytvářel konkurenci. Po absolutoriu jsem se styděl o sobě říkat, že jsem malíř. Učil jsem na lidušce a přitom dělal uklízeče, a tak jsem se představoval jako učitel. Teď ovšem o sobě každý říká, že je umělec - populární umělec, estrádní umělec, multimediální umělec... Jak říká Tristan Corbiere: „Umění nezná mě a já neznám umění.“

Jak se podle vás pozná umění?

Podívejte se, naše škola učí skláře, knižní kulturu, typografii, architekturu, užitý design... Až když někdo umí řemeslo - a na to musí studovat šest let, to nejde naučit se za tři roky, až když je Mistr, může si tam dovolit dát něco navíc. Ale když je umělec všeho, je to podezřelé. Mám pocit, že umění je opravdu něco navíc, nad tou základnou, že to je něco jako zázrak. A zázraky nejde dělat na počkání a proto, že chci. Nemohou být všichni umělci. Jsou lidé, přes které ta tvůrčí energie nějak lépe teče. Ovšem musí zaplatit. Není to odměna, je to svým způsobem trest. Já jsem  říkal - kdybych si mohl vybrat, nechtěl bych být velký umělec. Protože se mi nechce tolik platit. Za ten dar draze platíte – svým životem, svou osobností, někteří šílenstvím... Ale život se vás neptá. Naráz platíte, ani nevíte, jak k tomu došlo. Pro mé řemeslo je to dobře. Teď o sobě říkám, že jsem ilustrátor, malíř, kreslíř, grafik a sochař. A jestli je tam  umění, to pozná až čas.

ALENA SOJKOVÁ

Foto Jarka Šnajberková