číslo 20 / 2007

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

Chvála individualismu

Špatně snáším házení milionů lidských individualit do jednoho hodnotícího pytle. Protestuju proti tvrzení, že Italové jsou jaksi jiskrní a hádaví, Němci pracovití a poslušní, Francouzi kulturní a požitkářští, Skoti lakomí, Rusové mají široké srdce, Britové jsou rezervovaní... Nelze redukovat bohatou osobnost člověka na jednu dvě vlastnosti, natož národ! Jsme uhněteni z genů, memů, nepřeberných hodnot, které nabízí kultura i příroda v našem těle. Co člověk, to celý svět, míní individualista, který přiznává jedinečnost nejen sobě, ale všem. Za tuto myšlenku kopu, kde se dá. Naposled v trialogu s dvěma mladými muži u napěněných půllitrů. Vysmívali se totiž Amíkům, tedy poctivě domyšleno všem obyvatelům USA. Hodnotili s opovržením jejich zahraniční politiku, to že si nemůžou vypít na ulici lahváče, za nevinnýho jointa tam strčí člověka do lochu a vůbec - jsou prostě na hlavu. Namítla jsem, že podobně vágní, nepřátelské hodnocení Čechů by mohlo vypadat následovně: jsou to zloději a korupčníci prosáklí pivem. Provokace štamgasty nazvedla. Bráním se - chtěla jsem jen demonstrovat, jak je směšné, absurdní zatracovat, ale i milovat obyvatele nějakého území, pomlouvat, nenávidět, nebo adorovat národ či dokonce stát. Připomněla jsem, jak nás v mládí nutili milovat Sovětský svaz a jeho národy. Špatně se ovšem tehdy mluvilo, a hlavně psalo o Američanech. O těch výstředních, dravých, zazobaných agresorech se zkaženou zápaďáckou kulturou utlačujících svůj proletariát. Dokonce nám ani v dějepise neřekli, že Američani osvobozovali v druhé světové válce, mimo jiné, kus naší země. Včetně Strakonic, ve kterých jsem vyrůstala. Když se ta informace ke mně v dětství od pamětníků dostala, byla prostě k neuvěření. Mé pozornosti neunikly ani naděje místních nespokojenců s rudým režimem, a sice že se Američani vrátí, udělají převrat a my pak bolševické funkcionáře pověsíme na lucerny. Násilí plodí násilí, útlak se živí nadějí na pomstu, to je věčný společenský a psychologický mechanismus.

Zvláště v květnových dnech, kdy se každoročně vzpomíná na konec celosvětového odporného masakru, jsem na pomlouvání Američanů citlivá, neboť mě hospodská nenávist k stovkám milionů lidí za oceánem připomíná staré nechutné časy s jejich naporoučenou láskou k jedněm a nenávistí k druhým.

Být slušný člověk je vysoko nadřazené naší národnosti a rase. Je to sice stará pravda, ale pořád leckoho dráždí a nestala se uznávanou a žitou normou. Řekla bych, že slušných lidí je ve Spojených státech, stejně jako v jiných zemích, včetně té naší, v populaci přibližně stejný podíl. Snaží se nepodvádět, nekradou, nikoho netýrají a pomáhají si navzájem, hnusí se jim násilí. Jestli někteří na ulici pokrytecky skrývají láhev truňku v papírovém sáčku, je to pouze úsměvné, nikoli zavrženíhodné. A kdo z obyvatel kterékoli země má osobní zodpovědnost a vliv na zahraniční politiku svého státu? Připomněla jsem štamgastům podíl prostých Američanů na osvobození mnoha zemí od fašismu, zmaření tisíců jejich mladých životů. Ale ukázalo se, že staré zásluhy se dnes už nepočítají.

Z krčmy odcházím překřičena kolektivem, který míní, že tamti jsou blbí, tito vejtahové, oni falešní - řeč je o národech - a já jsem naivní. Co z těch soudů mají? Jen furiantské pohrdání, posměvačnou nenávist. Pod májovou oblohou v sobě hýčkám radost z jedinečnosti každého z nás, smutek nad jednotlivými hroby v té odporné válce vzdálené víc než moje narození. Nedemokraticky si myslím, že pravdu mám já a většina se mýlí.