číslo 20 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, redaktor České televize

Iluze bezpečí a realita hrozeb

Globalizace, nebo už zase polarizace? Tato slova jsem na tomto místě napsal před rokem. V té chvíli jsem netušil, jak brzo mi na to dá odpověď rychle se prohlubující spor Ruska a Ameriky o umístění základen protiraketového systému na českém a polském území. Netušil jsem ani to, že právě naše země a Polsko se přičiněním svých vlád stanou ringem nového zápasu o velmocenské pozice na světové scéně.

V globalizovaném světě se sféry zájmů a ohniska sporů přesouvají z kontinentu na kontinent. Přesto - bohužel - nepřestala být zeměpisná poloha Česka faktorem, jehož rizika nelze přehlížet. Je pravděpodobné, že americký prezident zvažoval jiné okolnosti než smutné kapitoly českých a polských dějin, když se rozhodoval pro umístění části amerického protiraketového systému právě na území těchto dvou států. Vždyť ani v tak vážné věci, jako je válka proti mezinárodnímu terorismu v Iráku, nebral na vědomí rizika tamních náboženských a etnických poměrů a jejich historických souvislostí. A raději nebudu spekulovat o tom, do jaké míry si neuvědomoval, jak svým záměrem umístit prvky protiraketového systému ve dvou středoevropských zemích zkomplikuje integrační proces v Evropě, ohrozí jednotu NATO a vyvolá konfrontaci s Kremlem.

Podle mého mínění by si česká vláda leccos z toho uvědomit měla. A při jednáních s Bushovou administrativou o podmínkách umístění radaru na našem území by měla mít na zřeteli také historické zkušenosti naší země, a to zejména tehdy, až si bude klást otázku, v čem jsou skutečné záruky bezpečnosti Česka. Z hlediska dlouhodobé perspektivy je takovou zárukou nejspíš posilování kolektivních systémů, jichž jsme členy: NATO a Evropské unie. Vsadit na bilaterální vazby k zámořské supervelmoci v době, kdy většina jejích občanů nesouhlasí se zahraniční politikou svého prezidenta, je nerozvážné.

Škoda že do úvah o tom, zda základnu přijmout, či ne, vpadly výhrůžky Ruska. Těm nelze ustupovat, v tom je nás asi v této zemi valná většina zajedno. Putin svými hrozbami pravděpodobně ušetří české vládě práci, kterou by jinak musela vynaložit na přesvědčování veřejnosti o správnosti svého záměru podílet se na Bushově vojenské strategii. Tváří v tvář ruským hrozbám nelze zakolísat, řekne si mnoho Čechů, kteří původně s umístěním amerického radaru u nás nesouhlasili. Chladná rozvaha ustoupí impulzu národní hrdosti.

Možná že Putinovi bude taková reakce ze strany Česka vyhovovat. Asi věděl předem, jakou odezvu vyvolá zastrašování. Bude považovat za úspěch, podaří-li se mu svými hrozbami prohloubit rozpory mezi zeměmi, které - pokud by byly stmeleny v jednom kompaktním celku - mohou být překážkou na jeho cestě k velmocenské pozici. Když k jablku sváru, tedy k americkým základnám na českém a polském území, budou mít jednotlivé evropské země protichůdná stanoviska, klesne autorita NATO a Evropské unie nejen v Evropě, ale i v globálním světě. Oslabí se tak i schopnost těchto struktur dát patřičnou odpověď na rodící se velmocenské záměry Ruska v Evropě.

Podobně to cítí i generální tajemník Severoatlantické aliance Jaap de Hoop Scheffer, který se podle rakouské Die Presse vyslovil pro to, aby všechny evropské členské země NATO měly ochranu (nějakého) protiraketového systému. Poukázal přitom na to, že Spojené státy zatím jednají pouze dvoustranně s Prahou a Varšavou, a varoval před rozštěpením aliance na spojence „první a druhé kategorie“. Rovněž německý deník Die Welt je toho názoru, že Putin chce rozpoltit NATO. Americe jako členské zemi a někdejší (a snad i současné) vůdčí síle v této organizaci by to nemělo být lhostejné, i když její prezident tyto souvislosti nevnímá.

Evropská unie jako celek stanovisko k jednáním Prahy a Varšavy s Washingtonem nemá. Nemá je zatím ani k americko-ruskému sporu o umístění základen ve střední Evropě. Tu a tam zaznívají stanoviska jednotlivých členských vlád, ba dokonce jen jednotlivých politiků. Zdaleka ale ne všech. Proč by se vůbec k věci vyjadřovali politici nebo vlády například neutrálních členských zemí, že?

„Partnerská“ role Ruska vůči západním strukturám může být pouze přechodná. Rusko totiž čeká jen na to, až znovu nabere dostatečnou sílu, aby mohlo uplatňovat svou roli světové velmoci a sledovat vlastní mocenské zájmy. Dnes je zřejmé, že Putin dospěl k názoru, že už tu sílu má. Dodává mu ji hlavně závislost vyspělých - především evropských - zemí na ropě a zemním plynu. Evropské země tedy nutně potřebují být v jedné frontě tváří v tvář současnému ruskému „Drang nach Westen“. Ruské „tažení na západ“ má sice ekonomickou tvář, ale ta je jen maskou politických cílů. Příliv ruských investic do klíčových odvětví evropských ekonomik by měl vládám dělat větší vrásky než Putinova hrozba, že ruská strana přestane plnit kvůli americkým instalacím na území Polska a Česka smlouvu o konvenčních zbraních v Evropě.

Dvoukolejnost mé dnešní úvahy mě vede ke dvěma různým, spolu nesouvisejícím závěrům: není dobré, že před politickými dopady pronikání ruského kapitálu do evropských ekonomik zavírají vlády a průmysloví manažeři oči kvůli okamžitým ekonomickým výhodám, jež přinášejí ruské investice. Není dobré, že proti iluzi bezpečnosti dvou středoevropských zemí pod křídly zámořské supervelmoci nestojí reálný program vzájemné a společné obrany západních zemí proti rizikům budoucích desetiletí.