číslo 21 / 2007

Dívejte se

I hudba může vést k protestu

V malé přehlídce hudebních filmů a muzikálů pokračuje ČT sugestivním snímkem Pink Floyd: The Wall, natočeným na motivy stejnojmenné desky skupiny Pink Floyd (na ČT 2 v pondělí 21. května ve 21.50). Ve filmové podobě se téměř nemluví, režisér Alan Parker staví jak na silné emocionalitě hudby, tak na sdělnosti expresivně se linoucích obrazů, které motivicky vycházejí z písňových textů, ale nespokojují se s pouhou pasivní reprodukcí. Umocňují celé vyprávění k výšinám podobenství.

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách - jednak v hotelovém pokoji, kde hudebník Pink (v introvertním podání Boba Geldofa) dospívá po výbuších ničivého vzteku k apatii a bezvědomí, odmítaje kohokoli vpustit, jednak ve válečné minulosti, z níž si Pink odnesl těžká traumata, která jej nyní ničí - představuje si utrpení zákopových bojů, kde položil život jeho otec. Jako malý chlapec těžce snášel dril školní výchovy, citově strádal už tehdy: vnímal sebe i prostředí, v němž žil, jako shluk lidí s nasazenými maskami na obličeji - mají spoutaná ústa a slepé oči.

Šiky strojově poslušných dětí s nasazenými maskami, padajících do obludného „masomlejna“, asociují bezpodmínečnou poslušnost a davovou tupost - a na stejnou hrozbu upozorňují uniformovaní hudebníci, kteří propagují a později sami šíří násilnosti; tady je jasná inspirace duchem fašismu (včetně vyvedení nepohodlných návštěvníků z koncertu, který ze všeho nejvíce připomíná zfanatizované shromáždění). Opět nastupují postavy s umlčujícími maskami na tváři. Nebezpečí drilu a silné ruky je akcentováno jako stabilně přítomné, ať již se vztahuje k jakékoli době.

Metaforickou složku umocňují animované pasáže, postavené na proměně vnějškových znaků. Obrysy dravce, křižujícího oblohu, nabývají tvar bombardéru, květiny objímající se v milostné extázi naznačují motiv ovládání slabšího silnějším, který se mění v dravce, symbolizujícího válečnou agresi. Motiv zdi, která se rychle šíří a rozbíjí vše, co se jí ocitne v cestě, se stává zosobněním bariéry, kterou je třeba rozbít, aby se člověk osvobodil. Ostatně právě tento motiv přechází z animovaných pasáží do hraných, kde nabývá výhrůžného rozměru jako něco studeného, slizkého a krajně nehostinného, co vrhá jedině stín a nepokoj.

Dominující písně se věnují prožitkům strachu a bezmoci, ať již pramení z dávných dětských pocitů nebo nynější hrozby „nového pořádku“. Jejich slova nabývají rozměru komentáře, úvah i výzev. Ve filmu jich zazní třiadvacet.

JAN JAROŠ

Foto archiv