číslo 21 / 2007

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Na začátku byla Bláznivá láska

Album Bláznivá láska vyšlo před několika měsíci záslužnou péčí Producentského centra Františka Rychtaříka a shrnuje písničky zpívané mladičkým Václavem Neckářem dílem česky, dílem anglicky. Natáčel je v západočeském rozhlasovém studiu v době, kdy se v prostředí plzeňské Alfy teprve chystal k prvním krůčkům na své cestě na výsluní. Přestože se narodil v Praze (23. října 1943), mládí prožil v severočeském Ústí nad Ladem, kde vystudoval střední školu. Hudba a divadlo byly součástí rodinného života Neckářových. Otec jako zpěvák a tanečník dokonce absolvoval dvě sezony v Osvobozeném divadle, maminka byla hospodářskou ředitelkou opery v Ústí nad Labem. Nelze se tedy divit, že Václav už jaké dítě zpíval v operním sboru. Zkoušel se dostat na DAMU a po neúspěchu na nějaký čas zakotvil jako elév v divadle v Mostě. Mezi léty 1964 až 1965 už se objevil v plzeňské Alfě s ústřední tvůrčí osobností Bohuslava Ondráčka.

Následující povídání s Václavem Neckářem (i se vstupy o šest let mladšího bratra Jana) se vztahuje právě k albu Bláznivá láska, kterému byl věnován i jeden z pravidelných pořadů cyklu Staří, ale dobří (ČRo 2 - Praha, sobota v 17.05).

Jaká písnička z archivního kompletu Bláznivá láska vás po letech nejvíce překvapila a jaké vzpomínky vás k těm písničkám, které jste v Plzni točil, váží?
Myslím, že to byla hned ta první, Bílá čepice, která od doby, co jsem ji natočil, nezazněla. A hned v této souvislosti bych rád řekl, že jsem vlastně rozhlasový zpěvák. Plzeňskému rozhlasovému studiu děkuji za to, že mě v mých dvaceti letech nechali natočit tolik písní a že se tak mohl narodit ještě zcela neznámý zpěvák. Považuji za zázrak, že se ty snímky dochovaly a že se mohou po tom dlouhém čase vydat na desce ve slušné zvukové kvalitě. Všechny nahrávky vznikly během jednoho roku a většinu z nich jsem nazpíval v angličtině, přesněji řečeno v takové mé svahilštině. Na střední škole jsem se sice angličtinu učil, ovšem každý rok jsme měli jiného profesora. Slova písniček jsme lovili, jak bylo tehdy obvyklé, na „Laxíku“. Neměli jsme k dispozici ani noty, ani texty. Když teď ty „plzeňské“ písničky poslouchám, vím, že má výslovnost v řadě případů správná nebyla. S písničkami v angličtině mi pomáhal kamarád Jirka Koloucha, který tehdy studoval medicínu a dnes je nejpopulárnějším ústeckým gynekologem. Je to navíc výborný muzikant a dodnes má v Ústí kapelu Formani, s níž si, když tam občas přijdeme, s bráchou zazpíváme a zahrajeme.

Začínal jste jako dítě v opeře. Co bylo tím impulsem, který vás přivedl k rokenrolu? Byl to opravdu zážitek z koncertu Evy Olmerové doprovázené kapelou Mefisto?
Eva Olmerová tehdy v Mostě zpívala písničku Crazy Love a třikrát ji musela opakovat. Pro mě jako mladého kluka byl ohromný, strhující zážitek, jak tu baladu hluboce procítila. Až později jsem zjistil, že tu píseň po světě proslavil kanadský zpěvák Paul Anka, kterého jsem pak viděl živého v Praze na Výstavišti. Musím ale i dnes říci, že podle mého Eva Olmerová zpívala Crazy Love nejlíp.

Jan Neckář: Vašku, ty jsi ale Crazy Love taky zpíval dobře. Když jsem byl na vojně a ty jsi už byl plzeňská hvězda, pozval jsi mě na svůj recitál Almara Revue. Byl to jeden z posledních koncertů, než jsi odešel do Rokoka. Ten koncert se konal v Karlových Varech. Sál byl přeplněn a tebe doprovázela Jazzová skupina divadla Alfa, což byl vlastně krycí název pro bigbít, který tenkrát neměl na růžích ustláno. Mimochodem - hrál v něm Pepa Kolín, skvělý saxofonista, který později třeba pro Karla Zicha napsal hit Měla na očích brýle. No a tam jsi Crazy Love musel zazpívat také třikrát, a nejenom ji, takže koncert trval nakonec tři hodiny. Už tehdy bylo jasné, že Alfa je pro tebe malá.

Album Bláznivá láska obsahuje kromě jiných i písničku Jen tak, kterou už v šedesátých letech chválil Jiří Černý ve své knize Zpěváci bez konzervatoře.

To byl takový hezký český šanson a vlastně první písnička, kterou mi Boban Ondráček umožnil natočit. A zároveň to byl první text, který pro mě napsal Honza Schneider. Jezdíval pravidelně do Alfy a pro mě pak složil písničky například v poláčkovské hře Edudant a Franci Mor. A tak pěkně a často o mně mluvil v pražském rádiu, až mě Josef Vobruba pozval na konkurz ke spolupráci s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu. A potom následovalo už angažmá v divadle Rokoko.

Ale ještě bych se rád vrátil k té písničce Jen tak. Zanedlouho, bylo to v roce 1967, ji vydal Supraphon na desce písní a veršů Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera. Tam byly ale stěžejní jiné skladby - Oh, baby, baby s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou nebo Volám déšť s Waldemarem Matuškou.

Když jste zmínil přechod z Plzně do Prahy, možná by mělo být zmíněno, že vaším prvním velkým hitem, kterým jste se v rámci domácí pop music etabloval, byla píseň Ze soboty na neděli. Mám však pocit, že krátce před vámi ji už zpíval Inkognito kvartet s Věrou Nerušilovou.

To je pro mě nová informace. Ale musím zdůraznit, že je to rozhlasový hit v pravém slova smyslu. Autoři písničky Mojmír Smékal a Ivo Fischer byli profesí rozhlasáci.

Jan Neckář: Pokud vím, bratře, původně tu písničku měl nazpívat Waldemar Matuška, ale jak jsi s oblibou vždycky říkal: „Nějak ho nemohli sehnat, a tak pozvali mě...“

Natáčel jste pak ještě někdy v plzeňském rozhlase?

Ano, zhruba po pětadvaceti letech. A byla to velmi příjemná spolupráce na projektu Nové zpěvy vánoční aneb Štědrý den Dona Quijota. Bylo to jakési rockové oratorium - parafráze středověkých vánočních her. Hudbu složil vynikající muzikant a také dobrý kamarád Petr Přibyl a text napsal Jaroslav Vanča, který použil jednu báseň Jaroslava Jakoubka Postludium. Myslím, že to je zajímavá deska, i když bohužel ne úplně doceněná.

JIŘÍ KASAL

Foto archiv