číslo 21 / 2007

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

Přidalova černá hra pro třetí tisíciletí

„Tohle mi pomohlo nejvíc, vidět, že sebou někdo nedá vláčet. Že to jde, vzepřít se a zachovat si důstojnost.“ Předchozí slova zaslechneme v nové rozhlasové hře Antonína Přidala dvakrát. I když se v detailech výpovědi liší, protože je vyslovují dvě různé postavy, zůstává jejich význam stejně důležitý, a když ve finále zazní podruhé, stává se z nich vlastně myšlenkové jádro dramatu.

Hra Prodám ucho, prodám hrob vznikla v dramaturgii Tomáše Sedláčka v brněnském studiu Českého rozhlasu (premiéru měla 24. dubna na stanici ČRo 3 - Vltava) a zpočátku se tváří jako trpce groteskní příběh. Jeho smutným hrdinou je Stašek, starý nedoslýchavý muž, který kvůli finančním problémům, v nichž se ocitl, nabízí kamarádovi ke koupi své sluchadlo, aby za získané peníze mohl opravit hrob, zničený vandaly. Když se mu obchod nepodaří, vynutí si schůzku s prohnaným podnikatelem, jemuž za peníze nabídne jakékoliv služby, byť by měly i hodně nekalý, třeba i kriminální charakter. Chvíli se zdá, že se dějová linie hry bude ubírat cestou dobrodružného kriminálního trháku, v němž nouze donutí ubohého chudého důchodce k nepředloženým činům. Příběh však naštěstí zkomorní a zamíří do nitra postav a jejich minulosti. Hlavní figury vstoupí do nečekaných vztahů a jejich charaktery - nikterak jednoduché ani jednoznačné - se začnou zajímavě vyklubávat. Starý pán Stašek se při svém úsilí proniknout k zazobanému podnikateli Machovi seznámí s jeho mladou sekretářkou Ditou. Namluví jí, že znal jejího otce a obdivoval ho právě proto, že se dokázal vzepřít svému šéfovi, a tak si zachovat důstojnost. Povídačka nasazující mrtvému otci falešnou svatozář přispěje k tomu, že se věkově nerovná dvojice sblíží, Stašek zapomene na svá léta a rozhoří se touhou i nadějí, že závěr svého života prosluní novým vztahem. Mladá Dita, okouzlená vylhaným vypravováním, najde ve svém mrtvém statečném otci i ve starém Staškovi příklad, jak zúčtovat se svými předchozími svazky, jak se osvobodit z poddanského postavení k podnikateli Machovi, a sebere odvahu „nedat sebou vláčet“. Staškovi dá najevo, že zůstává jeho dlužnicí, a ztrácí se ze scény. Konec zůstává otevřený a vybízí k domýšlení.

Dějová linie Přidalovy hry, kterou načrtávám značně zjednodušeně, nabízí mnohá tajemná „zákoutí“, jež jsou jen naznačena a napovězena. Nedopovězena zůstává třeba i Staškova minulost, byť se o ní mnohé dovídáme od chytře vymyšlené postavy Vlasty, která je Staškovou bývalou milenkou a nyní na něho promlouvá ze záhrobí a občas mu ošklivě vrtá do svědomí. Také charakter Dity a její další osudy nezůstanou zcela bez tajemství. Mnohé náznaky a zákruty však přispívají k bohatšímu prokreslení postav i vztahů, které - jak to skutečně v životě bývá - nejsou na první pohled ani čitelné, ani jednobarevné. I když se Přidalova modelová hra záměrně vyhýbá jednoznačně černobílým soudům, jsou její základní myšlenky o umění vzepřít se, osvobodit se, odvážit se, nerezignovat a nepodléhat beznaději jasně čitelné a v souvislosti se současnou atmosférou společnosti, která z dramatu dýchá, dostávají obecnou povahu.

Antonín Přidal byl rovněž režisérem své hry a jejích sedmadvacet kratších obrazů dokázal předvést ve svěžím tempu, k čemuž přispěla i odpovídající hudba Maxe Whittmanna, dobře dokreslující ladění obrazů při jejich předělech a občas nápaditě podtrhující i některá místa textu. Jestliže jako autor promyšleně komponoval jednotlivé obrazy, jejichž závěrečné repliky jsou většinou přesně významově domyšleny a navozují napětí i očekávání, vedl si podobně i jako režisér, takže dokázal udržet posluchače v neustálé pozornosti a budit jejich zvědavost.

Postavu starého pána skvěle vytvořil Ladislav Lakomý. Jeho Stašek není zdaleka jen ubohý stařík, protože i v této poloze z něj cítíme, jak moc je ještě živý, kolik má v sobě svéráznosti a paličatosti. Krásné jsou dialogy, které vede se svým mladším kamarádem Vojtkem, jehož přesně, se smyslem pro lehkou ironii i humor, vystihl František Derfler. To je nějakého špičkování a popichování, co si ti dva navyměňují, ale ve vší té jejich dědkovské podrážděnosti je cítit dlouholetý důvěrný vztah a řekne-li jeden druhému „Ty jsi vůl“, dýchá z toho víc přátelství, než kdyby si padli kolem krku. Lakomého Stašek se krásně proměňuje, a když do jeho života vstoupí Dita, je to rázem chlapisko, málem kluk, který na Ditu hraje své divadélko jako zkušený rošťák, aby se ke konci znovu proměnil v starého člověka, který onemocněl zklamanou láskou a zase zestárnul obklopen mafiánským světem. Dita v podání Zuzany Ščerbové dokonale naplnila veškeré představy o milé, koketní a usměvavé dívce, která člověka dovede pobláznit. Ivana Valešová věrně odstínila rysy bývalé Staškovy milenky Vlasty, když ji pojala jako trpící a protivně žárlivou ženu, která své štiplavosti vyplivuje vlastně z lásky trvající až za hrob.

„Černá hra pro hlasy různých barev“, jak zní podtitul dramatu Antonína Přidala, má své nezpochybnitelné místo v projektu Českého rozhlasu Hra pro třetí tisíciletí.

Foto archiv