číslo 21 / 2007

Titulní rozhovor

Ludmila Peterková, klarinetistka

Při poslechu nahrávky se posluchač neubrání pocitu, že vznikala pro radost. Je to tak?

Ano, právě tak jsem to myslela. Říkala jsem si totiž, že posluchačům neustále nabízím něco vážného, a já si přitom ráda zahraju i „odlehčenější“ muziku. Také mě těší, že se tu klarinet mohl předvést v celé své kráse.

Jaké má klarinet přednosti a nedostatky proti jiným dechovým nástrojům?

Já si myslím, že umí všechno. (smích) Klarinet má velký rozsah a dá se použít v různých hudebních žánrech. A nedostatky? Je to prostě dechový nástroj; na housle uděláte jiné barvičky. My jsme například na zmíněnou desku nahráli i Bachův Air, který je původně psán pro smyčcový orchestr, a tam jsem při nadechování měla trošku problém. U dechového nástroje musíte občas přestat hrát a nedechnout se, v ten moment končí fráze a po nádechu musíte začít novou. Ale v Air je opravdu zapotřebí hrát pořád. Klarinet je fyzicky vůbec dost náročný. Když hrajete, spálíte hodně kalorií. Ale zas to má výhodu, že můžete hodně jíst.

Jak si udržujete fyzickou kondici?

Co mám druhé dítě, tak málo. Do té doby jsem ale hodně cvičila a teď mi to chybí.

Pomáhají vám děti a péče o ně k udržování kondice, nebo vás spíš vyčerpávají?

Děti vyčerpávají, takže pomáhají k udržování fyzičky. (smích) Pořád je někam přenášíte, neustále se shýbáte pro hračky roztroušené po celém bytě, zavazujete jim tkaničky... Je to hodně náročné, což jistě potvrdí každá máma.

Projevují se už u vašich dcer, především asi u té starší, hudební vlohy?

Před třemi lety projevila Zuzanka zájem o housle. Koupili jsme jí tedy malé housličky, ona otevřela futrál, párkrát brnkla na struny, řekla, že už všechno umí a futrál zase zavřela. To byly celé její hudební základy. Vloni jsme ji vzali do hudební školy, tak housličky zase rozbalila, zahrála, zabalila... Myslím si, že hudba není to, co by ji bavilo úplně nejvíc. Má spíš sklony k výtvarnému umění.

Chodí na vaše koncerty a je na vás pyšná?

Spíš naopak: vadí jí, že cvičím, místo toho, abych se jí věnovala. A vadí jí i to, že jezdím hrát na koncerty.

Zuzanka byla hodně vidět v dokumentu Pavla Kouteckého Každý rok je v Praze jaro. Jaké máte divácké ohlasy na tento film, případně na magazín Terra musica?

Musím se přiznat, že ačkoliv jsem magazín Terra musica dva roky pravidelně a poctivě moderovala, zdaleka jsem se nesetkala s tolika reakcemi jako po odvysílání filmu Pavla Kouteckého. Když se natáčel, my zúčastnění jsme mohli být naprosto přirození, nemuseli jsme se vůbec o nic starat. Štáb se choval tiše jako myška. Myslím, že ten film udělal pro Pražské jaro a pro hudbu jako takovou strašně moc. Smutné je, že jsme panu Kouteckému nestihli ani pořádně poděkovat...

Dokument například líčí, jak se klarinetistka a vaše koncertní partnerka na Pražském jaru Sharon Kamová omylem naučila něco jiného, než měla a jak jste to během několika zkoušek skvěle napravily.

To bylo zajímavé, dramatické a filmu to myslím prospělo. Sharon si tenkrát nepřála, abychom to zveřejňovali, nechtěla se tím moc chlubit. Nakonec jí to ale nevadilo, ve filmu to zůstalo a působí to zajímavě.

Televize vás neopouští - nedávno jste dostala hereckou roli v seriálu…

V televizním seriálu Hop nebo trop hraju muzikantku - klarinetistku. První seriálová řada se vysílala před několika lety v hlavních rolích s Ivanou Chýlkovou a Romanem Zachem. Ve třetím a čtvrtém díle nové řady budu vystupovat i já. Zápletka je v tom, že mám za manžela jednoho pána, který se zaplete s jinou. To budu ve čtvrtém dílu řešit. Ale o ději ještě nesmím nic prozradit.

A ještě k televizi: byla jste i hostem pořadu Banánové rybičky; do jakého zábavného pořadu jste ještě ochotna jít a do jakého už ne?

To spíš souvisí s určitými životními stádii. Když jsem prožívala těžké období, říkala jsem si, že přece nemůžu jít do žádného zábavného pořadu, co bych těm lidem říkala, když jsem nejsmutnější člověk na světě? Ta doba už je ale naštěstí pryč. A jít do Banánových rybiček pro mě dneska není problém.

Proč jste byla nesmutnější člověk na světě?

Měla jsem problémy se zdravotním stavem své druhé dcery. Tak jsem to řešila a smiřovala se s osudem.

V dětství a studentských letech jste hodně soutěžila a vítězila. Jste soutěživý typ nebo to bylo z pragmatických důvodů?

Obojí. Soutěže jsou určitě dobré pro to, aby si vás v patřičných kruzích všimli a abyste si sami sebe otestovali - jestli jste schopen naladit formu na patřičný okamžik, jestli vydržíte s nervy a fyzickými silami. A když jde o vícekolovou soutěž, zkoušíte také, zda dokážete vstřebat a během pěti dnů předvést náročný repertoár.

S komorním triem jste kdysi vyhrála i Concertino Praga. Co vám z něj utkvělo v paměti?

Je to vynikající soutěž, podle mne nenahraditelná ničím jiným. Už proto, že se jedná o rozhlasovou záležitost, kde mají děti většinou první možnost poznat práci ve studiu, zažít červené světlo signalizující začátek natáčení, hrát před mikrofonem, pracovat s režisérem. Tuhle rozhlasovou zkušenost pak v životě mockrát využijete, což je první velký přínos Concertina. Dalším přínosem je, že pokud se dostanete do finále a máte tak možnost jet na Jihočeský festival do Jindřichova Hradce, poznáte spoustu zajímavých vrstevníků s podobnými zájmy a problémy. A navážete kontakty, které vás budou celý život provázet.

Nedávno jste se na Concertino téměř po dvaceti letech vrátila jako porotkyně.

Ano, v porotě většinou zírám, co mládež dneska umí. Hlavně ti nejmladší posouvají laťku vzhůru. Jsou schopni velkých výkonů. A zároveň, když je dnes poslouchám, najednou chápu, jakým způsobem jsem v jejich věku měla k hudbě přistupovat, jaký jsem měla volit repertoár. A je to pro mne inspirativní.

Dost často hrajete moderní hudbu. Jaký k ní máte vztah?

Moderní hudbu hraju ráda, ale musí se hodně procedit. Není problém udělat premiéru nové skladby, problém je, aby ta skladba žila dál. Buď musím být skálopevně přesvědčena, že ji chci hrát, nebo ji někdo musí ode mne chtít. Což se podařilo třeba v případě Clarinettina Ondřeje Kukala. Skladba má úspěch, hraje se po celém světě, všichni ji chtějí. Jinak se sice publikum o moderní hudbu zajímá, mnozí jsou schopni ji vnímat, ale Mozartův klarinetový koncert pořád slyší raději. U moderní hudby je zkrátka vždycky riziko, že ji posluchači nevezmou nebo že ji přijmou chladně.

Ve svých hudebních začátcích jste studovala i hru na saxofon, vracíte se k němu?

K saxofonu jsem se dostala ještě v hudebce, když jsem chtěla dělat jazz. To jsem na hodiny vláčela altsaxofon, dokonce jsem si na něj pořídila vozíček, abych ho vůbec do utáhla - Lidová škola umění totiž v Karlových Varech stávala na vrcholu obrovského kopce. A to jsem ještě vláčela kufr s klarinetem. Nějaký čas jsem se tedy saxofonu věnovala, ale později už ne.

V Karlových Varech jste dokonce hrála s rockovou kapelou.

No ano, ale to byla skupina mého bratra, která mě vzala na své vystoupení. Mimochodem, ta skupina stále existuje, v karlovarském regionu je docela úspěšná a hraje dobře.

Kdyby za vámi dnes přišla jazzová skupina, že by si s vámi ráda zahrála…

Určitě bych nabídkou nepohrdla. Ale pozor: jazz je hudba, kterou musíte dělat pořádně, aby za něco stála. Je třeba na ni mít čas.

Už delší dobu máte velmi kvalitní klavírní doprovod - Irinu Kondratěnkovou. Jak jste se setkaly?

Takovou klavíristku jsem podvědomě dlouho hledala. Až jednou mi zavolala kamarádka, že pro mě má tip. A poslala mě za Irinou Kondratěnko, která tehdy doprovázela zpěváky na koncertech v domě U kamenného zvonu. Abych se přiznala, měla jsem k tomu ze začátku averzi, říkala jsem si, když dělá koncerty pro turisty na Staroměstském náměstí, nic moc to nebude. Trvalo mi dlouho, než jsem si ji šla poslechnout, ale nakonec jsem přece jen šla a zjistila, že je úžasná. O Irininých kvalitách ovšem nejsem přesvědčena jen já - když pořadatelé potřebovali klavírní doprovod pro koncert Josého Cury, doporučila jsem právě ji. A Cura byl tak nadšen, že s ní později natočil cédéčko s dvořákovským repertoárem.

Za své desky jste získala řadu cen, mimo jiné prestižní Cenu Harmonie za nejlepší nahrávku roku. Co to pro vás znamená?

Konkrétně na Cenu Harmonie, kterou jsem obdržela za CD s Mendelssohnem, Rossinim a Bruchem, jsem dost hrdá. To byl titul, kterému jsem obětovala půl roku práce. Nacvičit například Rossiniho Variace byla pěkná fuška, a to jsem zrovna měla půlroční dítě. Tenkrát jsem měla úžasnou manažerku, která mi během natáčení vozila dítě do studia ke kojení...

Co byste ještě ráda natočila?

V mých snech je Mozartův klarinetový koncert, který bych ráda zahrála na basetový klarinet. Je tu také spousta romantické literatury, Weberovy koncerty, komorní hudba, Brahmsův kvintet... Je toho dost.

Třináct let jste profesorkou Pražské konzervatoře, dává vám pedagogická práce něco důležitého?

Spíš musím dávat já. To je přece můj úkol - já dávám, žáci berou. Musím ovšem mít z čeho dávat. Proto si myslím, že je důležité, abych pořád zůstala interpretem na určité úrovni. Mám pocit, že jakmile přestanu hrát, nebudu moci ani učit, protože už studentům nebudu schopná určité skladby předvést.

Co je pro vás na učitelské profesi těžké?

Být rozumná, mít na paměti, že nemohu po studentech chtít zázraky, a nebrat si osobně, pokud se jim to někdy na koncertě nepovede. To je někdy dost těžké, protože jsem za jejich vývoj zodpovědná a byla bych ráda, aby byli co nejlepší. Ale v určité chvíli - tam na pódiu - už nemůžu nic dělat.

Strávila jste s manželem, který byl generálním komisařem české účasti na EXPO 2005, řadu měsíců v Japonsku. Jaké pro vás byly?

Zprvu to bylo hodně náročné. Nebyla jsem schopna ani zajít do obchodu, je to úplně jiné, než když jste v hotelu, kde se o vás postarají. Moje děti jsou vybíravé, sushi nebo jiná japonská jídla prostě nejedí. Kromě toho nerozumíte japonským nápisům na krabičkách a konzervách. Sháněla jsem třeba puding, protože moje dcery ho milují; nakonec jsem ho sehnala, ale několikrát jsem ho uvařila tak, že vůbec nezhoustl. Japonský způsob přípravy je totiž jiný. Až později jsem našla obchod se západními produkty, kde měli i puding - a s anglickým návodem. Ale třeba polohrubou mouku nebo tvaroh mi musely vozit návštěvy z Česka!

AGÁTA PILÁTOVÁ, TOMÁŠ PILÁT

Foto Ondřej Pýcha a Supraphon