číslo 21 / 2007

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

Chvála srozumitelnosti

Potkala jsem se v životě s lidmi, kteří tu vzácnou vlastnost měli. Zacházeli s logikou jako s nástrojem zcela nepostradatelným a jejich snahy, přání i požadavky byly proto srozumitelné. Tenhle rys samozřejmě nespadl s nebe. Vycházel z důkladného rozboru faktu či situace, ze zvážení možností, co a jak dál, z vytýčení jasného cíle. Takhle mě ovlivnil jeden z mých středoškolských profesorů, později jeden z mnoha šéfredaktorů, pak lékař, když rozhodoval o mé operaci, a patrně ještě víc lidí, kteří mi vstoupili do života. Jen si uvědomuji, že jejich profesionalita mi dala možnost souhlasit i nesouhlasit, rozhodnout se podle své vůle, ale srozumitelnost a logika jejich návrhu na té váze rozhodnutí byla vždycky tak těžké závaží, že ho nešlo přehlédnout. Asi každý, kdo pracuje s lidmi, kdo má žáky, studenty, klienty i podřízené, tohle ví. Čím dál častěji přemýšlím, jak je možné, že to postrádají naši současní politici. A to si dovolují přijít před národ s tak závažnou věcí, které se říká reforma.

Tohle slovo přece slyšíme, jakmile zapneme rozhlas či televizi, je nejfrekventovanějším v každém nebulvárním časopise. Jenomže její obraz je stále matnější a matnější. Kolik lidí už u nás vystudovalo historii, kolik politologii, kolik mediální taktiku, ale jejich vědomosti i zkušenosti jako by se z politického života země někam vytratily. Docela to vypadá, jako že je nemají. Jinak by se přece nemohlo stát, že reforma veřejných financí, skutečně nutná už kvůli rozmařilému plýtvání v mnoha směrech, také vzhledem ke stárnoucí populaci a rovněž pro nutnou konkurenční schopnost mezi zeměmi Evropské unie, začne nejistým klopýtáním a seriály změn jednou řečených údajů. Člověk nemusí být ani přespříliš bystrý, aby mu došlo, že vyhlásí-li se úspora například ve státní správě propuštěním více než čtyřiceti tisíc lidí, a obratem po zasedání vlády se oznámí změna na devět tisíc zaměstnanců, že to asi předem moc dobře spočítáno nebylo. Přitom stojí za zmínku, že se státní správa v posledních osmi letech zdvojnásobila. Jak potom věřit dalším výpočtům, číslům a údajům? Původně navržené poplatky za návštěvu lékaře, za recept na léky i za pobyt v nemocnici, které lidi nejvíce zajímají, se rovněž zvýšily o desetikoruny. Strop výše poplatků za léčbu už stoupl o dva tisíce. A nejasná zůstává příprava reformy daní. Bude se skutečně vyrovnávat prominutí zemědělské daně zvýšením daně domovní? Zdraží se nadále potraviny, léky a služby? Kdoví! Je nepochybné, že by se měly daně co nejvíce přesouvat na spotřebu, je to pro nás téměř otázka života a smrti. Dát si za cíl schodek ve výši tří procent DPH v roce 2010 za předpokladu, že ekonomika poroste stále o čtyři až pět procent ročně, je ale podle zkušených ekonomů hra s ohněm.

Největším uměním současných politiků by mělo být občany republiky pro tu nutnou reformu získat. Nakročení k tomu se vůbec nepovedlo. Snad mělo být na začátku otevřeně řečeno, že uskutečnit ji a přitom nepoškodit žádnou skupinu lidí není možné. Že mnohde nebude tolik na rozdávání jako dosud, že bude třeba snížit rozpočtové dotace na různé, byť důležité fondy, třeba na bydlení či dopravu, ale že i každý z nás bude muset sáhnout do peněženky hlouběji než dřív a rozvažovat, zač peníze vydat.

Politika, který by vystoupil s touto otevřeností, nemáme. Naopak. Myslím, že vám ještě znějí v uších slova premiéra i ministra financí, že na reformě této vlády vydělá každý. Nevydělá, a ví - nebo snad tuší - to každý. Příklad, jak spořit, měl začít v nejvyšších patrech. Například návrhem, aby se poslanci zřekli takzvaného „porcování medvěda“, rezervní částky, ze které se rozdává na drobné akce, tu fotbalovému klubu, tu aquacentru či cyklistickým stezkám. Nikoliv podle klíče potřebnosti, ale podle toho, kdo se vehementněji o příspěvek pro svůj obvod bere. Nebyl by přece problém tuto celkovou částku převést do oblasti, kde finance nejvíce chybí! Co kdyby se snížily všechny fondy parlamentu na reprezentaci anebo každoroční poplatky ze státního rozpočtu politickým stranám za každého poslance a senátora? K pochopení, že politici berou reformu vážně a začínají u sebe, by to snad stačilo.

Ale je to jinak. Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas chce například v rámci reformy veřejných financí kontrolovat, jak senioři či nemocní lidé využívají příspěvek na péči, který jim stát od ledna vyplácí. To proto, že patrně jsou to oni, kdo utrácejí peníze jinak, než je určeno. Ministr navrhuje, aby tělesně postiženým nebo rodičům takových dětí, kteří ani po písemné výzvě neuvedou, jak příspěvek použili, byla výplata dávky zastavena. Budou se vyžadovat slohová cvičení na téma péče o blízkou osobu, přehled o vydání a případně písemné potvrzení agentury obstarávající služby. Vypadá to, že takováto hlášení se budou vyžadovat nejen od příjemců každoročních devíti miliard na mimořádnou péči pro nemohoucí, ale brzy i na přídavky na děti, rodičovské a sociální příplatky, protože to jde ročně už o pětapadesát miliard. Pořádek musí být.

Proti reformě zdravotnictví, jak ji navrhuje ministr Julínek, se bouří nejen klienti pojišťoven, tedy pacienti, ale i lékaři a lékárníci. Místo reformy, která slibovala stanovení standardní zdravotní péče, hrazené ze základního pojištění, a připojištění na péči nadstandardní, předložil ministr ceník jak v restauraci. V tom vyšším poschodí, kde se také mělo začít, se naopak zmrazily platby za státní pojištěnce, tedy děti, důchodce a invalidy, takže hned budou podfinancovanému zdravotnictví chybět tři miliardy. Strop plateb pojistného pro občany s nadprůměrnými příjmy také udělá do kapsy zdravotnictví díru o velikosti 1,8 miliardy. A my budeme vstupovat do ordinací s třiceti korunami v ruce. Sestřička nám vyplní doklad s datem, jménem a rodným číslem, pan doktor si založí kopii do dokumentace, a ještě udělá na konci každého měsíce seznamy plátců a vybraných částek a bude je rozesílat zdravotním pojišťovnám. A podobně budou úřadovat i lékárníci. To jsem se ještě nezmínila o kardinální otázce, která zůstala viset ve vzduchu: ty vybrané peníze se nevrátí do zvýšení kvality zdravotnické péče, ale zůstanou výběrčím. Rozumíte tomu také tak, ne?

Lidé potřebují vědět, jak je reforma veřejných financí nutná. Kde jsou možnosti získat zdroje k vylepšení situace. Musí vidět příklady, jak se začalo šetřit na správných místech, musí věřit uváděným číslům, že jsou přesná a nezkreslená. Pak by možná politici, kteří přece tolik toužili vést tenhle národ a cítili se na to poslání, uslyšeli od lidí: Ano, chápeme, je to nutné, jdeme do toho s vámi i za cenu utažených opasků.