číslo 22 / 2007

Navštivte

Senekova Faidra poprvé na českém jevišti

V Divadle v Dlouhé měla vůbec první českou premiéru málo hraná – a také prý téměř nehratelná – Faidra z dílny stoického filozofa Seneky. Evou Stehlíkovou živě a jadrně přeložený text dramaturgie očistila od přemíry didaktických naučení o zhoubnosti vášně. Při vší výpravnosti kostýmů Hany Fischerové i osudovosti hudby Petra Skoumala se hercům podařilo na zmenšené scéně (David Marek) s krystalicky průhlednými odznaky královské moci rozehrát silný komorně soustředěný příběh o lásce a zradě, ale i o proradnosti bohů.

Představitelku Faidry Helenu Dvořákovou jsem viděl vloni v roli Lady Macbeth v brněnském Divadle U stolu. A představení Faidry mi jen potvrdilo, že se její strmý herecký růst v ničem nezastavil ani neoslabil. Obě role jsou přitom pojednány odlišně: zatímco z Lady Macbeth vyzařuje dravčí dominance, je žena aténského krále Thésea Faidra svým zapovězeným vášnivým vzplanutím k nevlastnímu synu Hyppolitovi (Miloslav König) více křehkou raněnou bytostí než ženskou bestií, která se mstí za svoji zhrzenost. Ema Černá v roli Chůvy nejprve Faidru varuje před vpadnutím do tenat vášně, ale nakonec se snaží zatáhnout do osudové hry i kralevice – kromě jiného ho přemlouvá i stařecky komickou nápodobou vilných gest. Miroslav Táborský propůjčil svému Theseovi válečnickou přímost: neprohlédne Faidřinu lest a uvěří jejímu udání, že ji Hyppolitus učinil násilí. Kam nedosáhne jeho střela, dospěje jeho kletba, jíž se hbitě chopí bohové a usměrní ji tak, že jeho milovaný syn zemře strašlivou smrtí. Pohyblivý chór coby protiváhu vypjatých emocí tvoří Michaela Doležalová, Lenka Veliká, Magdalena Zimová a Miroslav Hanuš, který je také poslem zlé zprávy o Hyppolitově konci.

Režisérce Haně Burešové se po Calderónově velkém barokním dramatu Znamení kříže z předloňského roku podařilo podobně zachovat a zpřítomnit patos i étos hry starověkého autora. Neusnadňuje si svou roli tím, že by z jednotlivých person dramatu učinila současníky a promítala do nich naše mnohdy zploštělé představy. Její cesta je náročnější: svým režijním pojednáním nás naopak vybízí a strhává, abychom se naopak my stávali „současníky“ klasických postav zvláštní účastí na jejich složitém vnitřním životě.

JOSEF MLEJNEK

Foto Divadlo v Dlouhé