číslo 22 / 2007

Jak to slyší

Kateřina Řeháková, studentka FF UK

Když je veřejné hřiště na soukromé zahradě

Fotbalové hřiště je středobodem každé vesnice. Když máte takové hřiště na zahradě, může se stát středobodem vašeho života, jak ukazuje nová původní rozhlasová hra Magdaleny Frydrychové Hřiště (premiéra 29. dubna na ČRo 3 – Vltava).

Čtyřicetiletý Josef získal v restituci pozemek – zahradu, na které je veřejné fotbalové hřiště. Josef o hřiště už sedmnáct let pečuje – dělá to „pro lidi“ a živí si tak svůj spasitelský komplex. Jeho žena Marie by chtěla na zahradě raději pěstovat zeleninu a syn Franta, kterého Josef nutí hrát fotbal, by chtěl být umělcem. Právě František se vůči hřišti nejvíc vymezuje, a nosí-li maminčiný šaty, nemusí to znamenat, že je homosexuál či transvestita, může tak třeba protestovat proti nesmyslnému honění se za míčem. Druhou paralelní dvojicí jsou manželé Bedřich a Beáta. Bedřich je oporou místního fotbalové týmu, a přestože ve svých šedesáti letech na hřišti usíná, těžce nese, když ho Beáta neustále opouští. Dialogy postav působí zpočátku jak z absurdního dramatu – například když Josef neustále opakuje svou „filozofii hřiště“ anebo když se rodina dohaduje, kolik by měl Franta sníst knedlíků.

Režisérem inscenace je Lukáš Trpišovský, jeden z režijně-autorské dvojice SKUTR, která účinkuje zejména v divadle Archa. Trpišovský ještě není zkušený rozhlasový režisér, což se projevilo na zvukové – neverbální vybavenosti inscenace. Sám během besedy, která proběhla ve druhé části Čajovny, řekl, že chtěl omezit zvuky na minimum a zachovat „křišťálovou čistotu textu.“ Škoda, že se této teze nedržel důsledněji. Předěly mezi jednotlivými pasážemi a příchody a odchody postav jsou znázorňovány hlukem provázejícím fotbalový zápas. Tento zvukový prvek má zřejmě podtrhnout absurditu příběhu (celou dobu je totiž hřiště prázdné), působí však rušivě. Naopak výrazným zvukovým plusem inscenace je hudba Petra Kalába. Objevuje se sice pouze třikrát, ale její čistý zvuk skvěle doplňuje Trpišovského snahu o „křišťálovou čistotu textu“. Nádherný je zejména závěrečný Františkův tanec. Otázkou ovšem zůstává, měl-li být tanec Františka-baletky doprovázen zpěvem, byť působivým: baletky při tanci běžně nezpívají a posluchači mohou naskočit jiné asociace – třeba představa víly či pomatence. Frantovou touhou přece bylo stát se umělcem a k jejímu vyjádření by hudba, navíc doprovázená sugestivním dialogem Marie a Beáty, stačila.

Herecké obsazení je velmi dobré a zcela vyrovnané. První polovině dominuje Josef Polášek: postavu Josefa hraje trochu jako rétora, který v určitých chvílích pedanticky odříkává své teze a hovoří tak vznětlivě, až se sám „naštve“.

Hřiště je hrou kvalitní a autorka za ně právem nedávno získala cenu Evalda Schorma. Přesto ale – jak jsem se mohli přesvědčit u její rozhlasové prvotiny Panenka z porcelánu – Frydrychové více „sedne“ delší rozsah, než je půlhodina. Na větším prostoru může totiž kromě předestření jednotlivých vztahů lépe rozehrát i dramatický příběh.

Foto Divadlo Na zábradlí