číslo 22 / 2007

Titulní rozhovor

Marka Míková,
loutkoherečka, muzikantka, autorka knih pro děti 

Právě vám vyšla Knihafoss, vaše druhá knížka pro děti. Jak jste došla k tomu, že budete psát pro dětského čtenáře?

Já o adresátovi neuvažuji. A pokud ano, tak spíš myslím na lidi, tedy dospělé lidi, kteří si uchovali nějaké dětské vnímání a rádi uniknou do nereálného světa, kde je jim dobře. Jeden kamarád, pětačtyřicátník, mi po přečtení Rochese a Bžundy řekl: „Tohle bych chtěl napsat já. Vždyť přece to je naše mládí!“ Tak asi pro takové já píšu.

Máte čtyři děti. Určitě vám musely být inspirací.

Určitě byly. Ale mě neinspirují jenom moje děti. Při psaní se vždycky naladím na určitou vlnu imaginace, dostanu se do nějakého prostoru, v němž si najednou můžu hrát se vším, co je kolem mě, se vším, co jsem viděla svýma velkýma očima, a přetvářet to, pracovat s tím. Líbí se mi v tom prostoru, daří se mi tam vymýšlet si – najednou jsem ochotná dovolit si úplně všechno. Protože kontrolovat se při psaní, hlídat, co tomu řekne čtenář, to by byla nuda. Já opravdu ráda sním. A víte, co se mi stává? Stačí, když se na někoho chvíli dívám, a hned vím, jaké by to bylo, kdybych s ním chodila na základní školu. Tenhle by byl plachý a všichni by se mu smáli, támhleten by byl nesnesitelný šprt, co se pořád hlásí, jiný zas sígr, co by s ním byla neuvěřitelná psina.

Takže vám vede při psaní ruku především fantazie?

Ne vždycky. Hlavní hrdinkou Knihyfoss je holčička Hredka, která se ztrácí a proměňuje v nejrůznější věci: jednou se promění v ředkvičku, jindy třeba v červenou barvu, nebo ptáka. Ale v podstatě jde o bloudění a hledání a především o to, jestli je možné vrátit se zpátky v čase. Ale myslím, že to má v sobě řada spisovatelů nebo umělců – každému se do díla dostávají věci, které v sobě nosí z minulosti. A některé z těch věcí mohou být divné. Vlastně si tak divně hrajeme ve svých doupatech.

Vaše knížky mají tajemné tituly…

Oceňuji odvahu nakladatelství Baobab, že mne nenutili, abych dala knížkám srozumitelnější název. Jiný nakladatel by asi vrčel, že Rochese a Bžundu lépe prodá titul Šla holčička do města - ale to bych zas vrčela já.

A jak se vaše první knížka prodávala?

Myslím, že náklad byl tisíc výtisků - a je vyprodaný. Baobab snad chystá dotisk.

Rok předtím, než knížka Roches a Bžunda vyšla, skončily Zuby nehty, kapela, která začínala v roce 1980. Vy jste v ní hrála na baskytaru, později na klávesy. Jaké ty začátky byly?

To je stará historie: Pavla (Slabá) a Hanka (Řepová) spolu chodily na gympl a hrály na kytary. Jednou je napadlo, že by bylo dobré postavit kapelu. Můj bývalý manžel Tomáš Míka je znal, a tak mě jim dohodil. Tak to všechno začalo...

Vy jste ale studovala loutkářství. Kde jste se naučila na baskytaru?

Na basu jsem se naučila sama, protože to bylo potřeba. A na piáno jsem hrála v hudebce. Ale ne že bych na ty nástroje nějak zvlášť uměla hrát.

Existovala tehdy v Československu ještě nějaká jiná čistě dívčí kapela?

Pokud vím, tak jen Schovanky. Ty ale hrály country, kdežto my jsme hrály rock.

Jak se pět ženských v kapele snášelo?

Skvěle. Každá z nás byla úplně jiná a zřejmě jsme byly z té jinakosti tak překvapené, že jsme k sobě navzájem dlouhou dobu cítily úctu. Dodnes jsme kamarádky.

Ptám se i s ohledem na názvy, které vaše kapely vystřídala: zuby koušou, nehty škrábou, Dybbuk je zlý duch…

…a ten úplně první název kapely byl Plyn. To šly Hanka s Pavlou z jedné z prvních zkoušek a bavily se, co si pustí, až přijdou domů. A Hanka řekla: „Plyn.“ A bylo to. Když nás po několika letech, snad v Hlasu Ameriky nebo ve Svobodné Evropě, jmenovali mezi kapelami, které mají v Československu problémy, rozhodly jsme se, že název změníme. Padlo jméno Dybbuk - podle Hellerovy knihy Gold za všechny peníze. Nikdo z nás tenkrát nevěděl, že jde o zlého ducha. Když nám to kdosi pověděl, rychle jsme zlého ducha zavřely do stejnojmenné písničky, aby byl pokoj. Pak ale část holek začala hrát ještě v jiné kapele - v Panice, která měla v repertoáru převzaté věci a rozjížděla kariéru. Nešlo to dohromady. A tak jsme to zabalily. Zuby nehty, které vznikly na přelomu 80. a 90. let, už nebyly čistě ženská kapela, a také muzika, kterou jsme hráli, byla jiná, taková temně undergroundová. V té době jsme ale shodou okolností natočily svou první „dybbučí“ desku, tedy vzpomínku na to, co bylo - a to nás zase dalo dohromady. Zuby nehty pak hrály dál v původní dámské sestavě. Ta původní energie a nadšení se vrátily. Ale jen na čas. V roce 2000 se Zuby nehty definitivně rozpadly.

Začínaly jste v 80. letech pod vlivem punku a nové vlny. Ten vliv byl jenom hudební, nebo i názorový? Patřil Plyn na jednu loď třeba s Plastic People of the Universe?

To určitě ne. My jsme nebyly žádná politická kapela. Hudbou, co se tehdy pouštěla v rádiu, jsme hluboce pohrdaly, to bylo jasné, chtěly jsme mít svou hudbu, svoje texty - vybudovat si svoji pozici. Chtěly jsme být k sobě poctivé. Takže jsme sice do undergroundu mířily, ale nikdy jsme do něj nepatřily. A oni by nás ani nechtěli...

Proč myslíte?

Nebrali nás. Byly jsme holky a byly jsme trochu divné. Hrály jsme s undergroundovými kapelami na jednom pódiu, seděly po koncertě v jedné šatně, ale úplní kamarádi jsme nikdy nebyli. Vzpomínám si na jeden koncert s Garáží ve strahovském klubu 007: zatímco z Garáže publikum šílelo, na nás řvalo: „Přineste zrní!“ Pořadatelé nás uváděli dost posměšně: „A teď vám zahrají pusinky z filozofické fakulty!“

Změnilo se to po roce 1989?

Určitě. Spřátelily jsme se nakonec se všemi. Třeba s Už jsme doma jsme měly dlouho společnou zkušebnu a Míra Wanek nám produkoval první cédéčko. Martin Černý z Echt! zaskakoval nějaký čas za Pavlu Slabou, Jarda Svoboda z Trabandu s námi hrával na kytaru, Erno Šedivý a Eman z Hudby Praha s námi bubnovali...

Proč se Zuby nehty rozpadly?

Těch příčin bylo víc. Všechno jako by se završovalo. Přestávaly jsme se těšit na koncerty - najednou nám připadalo, že do všech klubů je to daleko, začalo nám vadit, že se vracíme pozdě v noci. Nové písničky byly jiné, temnější. K tomu Pavla odjela na rok na stáž do Spojených států, Kateřina začala hrát v Divadle v Dlouhé a Hanka se obrátila na víru, takže nechtěla vystupovat v nočních klubech. A já jsem procházela životními zlomy, které jsem nedokázala úplně vyřešit. Konec Zubů nehtů byl nevyhnutelný. Dotočily jsme desku Loď odplouvá - a loď odplula.

Nicméně loni zavlála vlajka Zubů nehtů II. To byla jednorázová akce?

To byla iniciativa Pavly, která se chopila možnosti, aby Zuby nehty někde vystoupily, a dala nás dohromady. Složily jsme pár nových písniček, Hanka se pro muziku znovu nadchla, dokonce si koupila nové, lehoučké a skládací bicí, které se jí skoro vejdou do kabelky - a párkrát jsme zahrály. Ale ztroskotalo to. Nějak jsme se neshodly v otázkách feminismu, takže to mezi námi začalo záhy skřípat.

Jaký máte vztah k feminismu?

Mě feminismus nebaví. Zdá se mi, že je to pseudověda a asi mu úplně nerozumím. Taky mě štve, když ženská dostává na stejném místě menší plat než chlap - v tomto ohledu se ráda do boje přidám. Ale nálepku feministka bych nechtěla. Osobně si nemám na co stěžovat, takže co bych komu vyčítala? Když se podívám na svůj život, vidím, že se mi spousta věcí podařila: vychovala jsem děti, hrála s kapelou, napsala jsem několik her a zrežírovala řadu inscenací. Někdy jsem sice cítila, že musím jako ženská víc makat, víc se snažit, abych se prosadila, ale nakonec se to vždycky ukázalo být ku prospěchu.

Vraťme se ještě k vašim studiím. Co vás přivedlo na katedru loutkářství?

Já jsem třikrát dělala zkoušky na herectví na DAMU, ale nevzali mě. Pravděpodobně kvůli tatínkovi, který byl po osmašedesátém roce vyloučený ze strany. Takže mi Ivan Vyskočil, ke kterému jsem chodila na Lidovou konzervatoř, poradil, abych zkusila něco jiného - a nasměroval mě na loutkárnu. Tam mě přijali hned, na režii a dramaturgii. A bylo to skvělé studium. Mezi spolužáky jsem potkala Petra a Matěje Formanovy, Zuzanu Štancelovou, Sašu Švolíkovou nebo výtvarníka Tomáše Žižku. Stejně tak si nemůžu stěžovat na profesory - každý byl osobnost se vším všudy. Už jen proto, že člověka povzbuzovali, aby udělal to, co chce, aby vymyslel svoje divadlo, napsal svůj text. Studentský život jsem si ale moc neužila: tehdy už jsem měla dvě děti. Ostatně moje absolventská autorská inscenace se jmenovala Matky.

Zmínila jste svého otce. Kdo byli vaši rodiče?

Tatínek byl právník a maminka učitelka a zpěvačka v Kühnově sboru. Byli báječní,  vždycky mě podporovali.

Pokud se nemýlím, hned po škole jste šla pracovat do divadla Minor. Co jste tam měla na starost?

Byla jsem zaměstnaná jako režisérka. Dělala jsem mimo jiné Lindgrenové Karkulína ze střechy, Pavího krále podle Františka Hrubína, Létající rybu Štěpána Zavřela, Bajaju Boženy Němcové a klasické pohádky jako Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Pro dospělé pak Podzem, Autobus, Poutníkovu cestu. Ale tyhle inscenace už nebyly všechny v divadle Minor...

V divadle Minor už nepracujete, nicméně vyučujete teď na Vyšší odborné škole herecké - jak se vám líbí v roli učitelky?

Já nejsem dobrá učitelka. Nedokážu studenty nutit dodržovat určitá pravidla: chodit včas, dávat pozor, plnit úkoly... Mám mnohem radši pozici režiséra, toho, kdo svůj určitý sen žene k uskutečnění, ke zvizuálnění.

Ještě před prací v divadle jste hrála v několika televizních filmech, poprvé ve čtrnácti letech v Robinsonce. To bylo z vůle rodičů, nebo vaší?

Z mojí. Chodila jsem do dramatického kroužku, jednou jsem se přihlásila do konkurzu – a vybrali mě.

V pohádce Jak se budí princezny jste se ocitla vedle tehdy slavných jmen: Františka Filipovského, Vladimíra Menšíka nebo Jiřího Sováka. Neměla jste trému?

Já jsem ten film natáčela, když mi bylo sedmnáct – což byl věk, kdy jsem na nějakou trému neměla pomyšlení: jediné, co mě tehdy zajímalo, bylo žít svůj život.

A oni vás přijali?

Myslím že ano. Přestože jsem chodila v roztrhaných džínách. Někteří byli milí a vlídní, jiní už tolik ne. Milena Dvorská byla jako opravdová maminka. František Filipovský mě občas zaskočil svými dvojsmyslnými fórky. Honza Kraus byl už tehdy sarkastický a vtipný. Honza Hrušínský byl plachý. Vzpomínám si taky na Vladimíra Menšíka, který trpěl astmatem, bylo mu zle, píchal si injekce, a přesto před kamerou vesele trousil vtipy.

Proč jste s filmem skončila?

Já jsem neskončila, už mi zkrátka nikdo nezavolal. Naposledy jsem dostala nabídku od Jiřího Menzela: když točil Vesničku mou střediskovou, šla jsem do konkursu na učitelku. Jenže jsem tehdy měla na obličeji nějaký ekzém a pan Menzel řekl, že s ekzémem by to nešlo.

Bavíme se o hudbě, divadle, filmu – máte v těch oblastech nějaké vzory?

Vzory nemám. Líbí se mi ale široká hudební škála. Z vážné hudby Dvořák, Prokofjev, Martinů, Poulenc; z jazzu hlavně Coltraine a zpěvačky jako Nina Simone; z rockových kapel Už jsme doma, Echt!, Psí vojáci nebo Plastici, ale taky současné ska kapely Vypsaná fixa a Iritující pýchora. Ve filmu jsem se setkala s Františkem Vláčilem, Karlem Kachyňou, Václavem Vorlíčkem. V divadle na mě zapůsobily osobnosti několika režisérů: v Hradci Králové jsem zažila režii Jana Grosmanna, což byla persona, na niž člověk nezapomene. Už pro ten způsob, jakým stavěl Dona Juana, jak se zajímal o jednotlivé postavy, jak tlačil na herce, aby pronikli do svých rolí. Potkala jsem taky Petra Scherhaufera a Zdeňka Pospíšila, na škole Jana Schmida z Ypsilonky, v Minoru Karla Makoně. To mě jistě ovlivnilo a inspirovalo. Ostatně tak to je se vším: všechno nejdřív absorbujeme, přetavíme to a pak se pokoušíme udělat něco sami.

Čemu dneska věnujete nejvíc času?

Asi Loutkám v nemocnici. To je projekt, ve kterém hrajeme a zpíváme dětem v pražských nemocnicích. Vycházíme z představy, že každá loutka má v sobě určitou magii, která může odbourat strach, a tím pomoci při uzdravování. V tom projektu se mnou hrají Hana Řepová, Antonín Novotný a Hana Grančičová.

A co vás živí?

Bohužel už je pryč doba, kdy jsem si mohla dovolit ten luxus, že jsem si vymýšlela a realizovala, co jsem chtěla, s lidmi, které jsem měla ráda. Takže dneska občas beru divadelní režie třeba i proto, že jsou za to peníze. Ale především dělám režii dabingu.

Jde to dneska vůbec, aby se spisovatel nebo umělec uživil?

Myslím že ano. Ale na druhou stranu: hladový herec je nejlepší herec.

RADIM KOPÁČ

Foto Jarka Šnajberková