číslo 23 / 2007

Televizní glosář

Nečekaný pád na dno

Důkazů o relativitě všech definitivních soudů nabízí televize dnes a denně dostatek. K těm vzácnějším, kdy léty a zkušeností vypěstěnou skepsi zpochybní nečekaně kvalitní výsledek, se letos překvapivě připojila i původní dramatika. Comeback, Swingtime, Boží pole s.r.o., Operace Silver A, Šťastní sebevrazi – to je pět konkrétních titulů, které v posledních měsících názorně dokázaly, že úsilí o rehabilitaci dramatické tvorby na obrazovce nemusí nutně být jen donkichotským snem několika nostalgických staromilců.

Pokračování slibně nastoupené cesty předem slibovala i komedie Malé velké gatě, jejíž premiéru uvedl první program České televize předposlední květnovou neděli večer. Vstřícný optimismus, podložený navíc autorstvím scenáristicko-režijního tandemu Miroslav Sovják a Igor Chaun, kteří se podepsali i pod zmíněné Šťastné sebevrahy, však dlouho nevydržel.

Historka o patologicky žárlivém manželovi, kterému se doma nalezené kalhoty nesprávné velikosti stanou kýženým (a samozřejmě nesmyslným) důkazem manželčiny nevěry, připomněla dávné bakalářské časy. Na rozdíl od upřímné naivity někdejších ilustrovaných diváckých anekdot ze života však není prostoduchá banalita Sovjákovi s Chaunem cílem, ale pouhou záminkou pro rozehrání série nesmyslných peripetií, nezadržitelně klopýtajících k předem uhádnutelné černěhumorné pointě. Při jejím splétání zdánlivě opakují postup, který spolehlivě zafungoval v jejich pozoruhodné tragikomické hříčce o neúspěšných sebevrazích. Bez dramatické jistoty, zakotvené ve Šťastných sebevrazích v tradici groteskního rozporu a formy, však je v Malých velkých gatích všechno jinak. Divák sleduje chaotický sled scének vypůjčených z estrád šesté cenové kategorie, pro jejichž úroveň humoru se v divadle používá přesný termín „utírat si nos židlí“. Viz veškeré to žertování o homosexuálech, korunované stahováním kalhot na záchodě za pokřiku uklízečky o „bukvicích“...

Parodickou lehkost někdejší sebevražedné absurdity nahradila popisná doslovnost, vulgarita a křeč. Vzácnou „stylovou jednotu“ přitom tentokrát respektovali všichni – od zoufale šaržírujících herců v čele s vytřeštěným Vladimírem Dlouhým po hysterické režijní pojetí Igora Chauna.

Nečekaný pád na dno televizní dramatické stupidity mohl těžko být strmější.

Autor je televizní publicista

Foto archiv