číslo 23 / 2007

Rozhlas Plus

Host do domu

Tajemství Boženy Němcové přetrvává

Od útlého dětství ji obklopuje Božena Němcová, její pohádky, povídky a později dopisy. Němcová byla nejoblíbenější spisovatelkou maminky dr. Heleny Sobkové, která se začátkem 70. let 20. století začala zajímat o tajemství života této naší známé spisovatelky. Během let prošla veškeré domácí i zahraniční archivy, ve kterých mohla očekávat jakékoli informace či souvislosti. Na základě svého bádání pak dospěla k několika závěrům, které shrnula v knize Tajemství Barunky Panklové, oceněné v roce 1992 tvůrčí prémií Českého literárního fondu. O tom, co o Boženě Němcové vypátrala, vyprávěla Helena Sobková nedávno v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 –  Praha.

Jaké základní okruhy otázek vás zajímaly?
První otázka se týkala stáří matky Boženy Němcové Terezie Panklové, o které bylo napsáno, že se narodila v roce 1805 a že jí bylo při údajném narození Barunky v roce 1820 teprve 14 a půl roku. Tím se také dříve vysvětlovalo, proč neměla svou dceru ráda: nebyla prý schopna mateřského citu. Ovšem tato otázka byla v 70. letech úspěšně vyřešena Rudolfem Rejchrtem a Adolfem Irmannem, kteří našli doklady o tom, že se Terezie narodila v roce 1797. Tím padl argument, že nebyla v roce 1820 zralá být matkou.

Je ale rok 1820 skutečným rokem narození Barunky Panklové, tedy Boženy Němcové?
To byla druhá otázka, která mě zajímala, protože se hrubě rozcházejí základní dokumenty. Zatímco vídeňský záznam hovoří o tom, že její křest proběhl 5. 2. 1820, tak v sedmi školních knihách z patnácti dochovaných z té doby v České Skalici je zapsána Barunka Panklová a je možné z nich vyčíst, že se narodila dříve. Třikrát je uveden rok 1817 a dvakrát je zapsána poznámka, že zahájila školní vyučování v roce 1823, což by nepřipadalo v úvahu, kdyby se narodila v roce 1820… Když jsem tedy  bedlivě prostudovala školní záznamy, musela jsem odmítnout argument některých badatelů, kteří říkali, že do školních knih byla omylem zapsána nějaká chyba nebo že je to ukázka ledabylosti učitelů. Zdá se mi tedy pravdivá připomínka Karla Pleskače, který říká, že po první dva roky chodil Barunku vyučovat domů do Ratibořic učitelský mládenec Augustin Purm a ona pak docházela do školy v České Skalici až od roku 1826. Jsem přesvědčena o tom, že se Božena Němcová nenarodila v roce 1820, ale o několik let dříve, nejvíce se přibližuje rok 1817, ale ani ten nemusí být zcela přesný.

Zajímalo vás ale také, čí byla Barunka dcerou, k jakému závěru jste došla?
Po smrti Boženy Němcové se z Českoskalicka šířila zpráva, že nebyla dcerou manželů Panklových, ale Kateřiny Zaháňské. Podobala se jí prý krásou a vzezřením, ale i svým vnitřním postojem, chováním a schopností hovořit na úrovni, bez ostychu a zasvěceně i s těmi nejvzdělanějšími muži. Když jsem sledovala tuto otázku, musela jsem zmíněnou domněnku postupně zavrhnout. Kateřina Zaháňská měla ve svých dvaceti letech jedinou nemanželskou dceru, Gustavu, která se narodila tajně v Hamburku. Zákrok při porodu byl však tak nešetrný, že poškodil matku na tom nejcitlivějším místě a ona už pak další děti mít nemohla.

Kdo tedy mohli být rodiče Boženy Němcové?
Odpověď na tuto otázku zůstává zatím v oblasti hypotézy. Když jsem sledovala vše kolem Kateřiny Zaháňské, jejíž zájem o Barunku byl evidentní, začaly se všechny nitky sbíhat k nejmladší sestře Kateřiny, k Dorothee Talleyrandové. Té se v roce 1816 z milostného vztahu s Karlem Clam-Martinicem narodilo dítě. Je doloženo, že se narodilo, ale nevíme kdy, kde, ani kdo z tohoto dítěte později vyrostl. Vše nasvědčuje tomu, že matkou Němcové mohla být právě Dorothea.

Napsala jste také knihu o Kateřině Zaháňské, čím vás zaujal osud této ženy?
Prostudovala jsem podrobně její dokumentaci a vše, co o ní bylo napsáno, tedy řadu deníků, které si psala její matka, její teta Elisa von der Recke, ale také její schovanka Emilie von Gerschau nebo Friedrich von Gentz. Existuje také životopisná kniha Kateřiny Zaháňské od Clemense Brühla a pak velmi rozsáhlá korespondence uložená v archivu Univerzitní knihovny v Jeně. To vše mi vytvořilo obraz, který dokreslil to, co známe z Babičky o paní kněžně. Poznala jsem Kateřinu například jako čtyřletou holčičku, která doprovází své rodiče na daleké cestě do Itálie nebo jako desetiletou dívku, kterou prosila chudá vdova o přímluvu u otce, aby jí nebyla odebrána louka, když nemá peníze na zaplacení daně. Kateřina se tehdy obrátila na otce, a když jí řekl, že o tom musí rozhodnout vrchní hospodář pan Buttler, šla za ním a řekla mu: „Pane Buttlere, pakliže nesplníte mé přání, budu se na vás hněvat!“ Odešla, aniž by čekala na odpověď. Její energie byla už v tak nízkém věku obrovská a pan Buttler její přání splnil. Kateřina ovládala perfektně francouzštinu a angličtinu slovem i perem, měla celou řadu dobrých vlastností, ale i některé slabosti. Často trpěla migrénami, byla trochu náladová, svéhlavá, ale jinak velkorysá a dobrosrdečná. V době napoleonských válek zřizovala ze svých zámků špitály, vývařovnu v Praze a osobně pomáhala. Mimořádně dobře uměla analyzovat politické dění a věděla, kudy se politický vývoj bude ubírat. Jejího názoru si vážil i Metternich a její salón ve Vídni navštěvovali elitní politici, aby slyšeli její názor. Poznala jsem tedy Kateřinu velmi komplexně, a proto jsem mohla napsat knihu, ve které jsem se zmínila i o jejích láskách – také o té velké k Metternichovi.

Tato kniha byla přeložena do lotyštiny; s jakým úspěchem se setkalo její vydání?
Vyšla tam v roce 2000, a to proto, že dnešní Lotyšsko je vlastně bývalé Kuronsko. Kateřina Zaháňská, její sestry i jejich rodiče se narodili v Kuronsku na sídelním zámku v Jelgavě. Když jsem tedy chtěla zahájit psaní o Kateřině, musela jsem poznat Lotyšsko, tamní přírodu, architekturu a historii. Ani jsem si tehdy plně neuvědomovala, jak to docení dnešní Lotyši, protože za dlouholeté ruské a sovětské okupace jim byly dějiny téměř odebrány a já jsem o nich najednou začala psát.  Kniha měla velký ohlas.

Další místo, které jste díky Kateřině Zaháňské navštívila, je polská Zaháň. Jaká je?
Byla jsem tam několikrát a doslova mi přirostla k srdci, je to takový most mezi námi a dnešním Polskem. Zámek v Zaháni vlastnil Albrecht z Valdštejna, pak Lobkovicové, potom Petr Biron a stále se jezdilo vozy sem a tam… Náchod – Zaháň. Také Božena Němcová Zaháň nejméně dvakrát navštívila. Já jsem důvěrně poznala tamní zámek, nádherný park, o kterém se Němcová zmiňuje v povídce Dvě sestry, dále náměstí, kde je Weisflogův dům, a taky hřbitov, kde jsou pohřbeni Panklovi. Zaháň, vzdálená něco málo přes sto kilometrů od našich hranic, je dobrý cíl i pro naše turisty, protože výlet tam je možné uskutečnit během jednoho dne.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto archiv