číslo 23 / 2007

Titulní rozhovor

Robert Fulghum, spisovatel

Vystřídal jste pěknou řádku povolání. Byl jste mimo jiné pastor, učitel, barman nebo kovboj, ale první kniha vám vyšla až v jednapadesáti, dalo by se říct na stará kolena. Chtěl jste být vždycky spisovatelem?

Ne, to určitě ne. Rád se pořád učím a poznávám nové věci. Někomu se může zdát, že Robert Fulghum není schopen udržet si práci, že je nezodpovědný. Ale pravdou je, že když se prostě objevilo něco zajímavého, začal jsem to dělat. Taková je má povaha. Nikdy jsem neměl konkrétní plán, co budu dělat. Snažím se být Robertem Fughumem co nejvíc to jde a zatím to jde dobře.

Jak jste se tedy stal spisovatelem?

Stát se spisovatelem nebo napsat knihu nebylo mé rozhodnutí. Už ve škole po nás učitelé pořád chtějí, abychom něco psali. Když dokončíte univerzitu, máte vlastně šestnáct let praxe ve psaní. No zahoďte to, to by přeci byla škoda. Napsal jsem spoustu věcí pro své studenty, pro svou farnost a přátele. Ty texty si potom žily vlastním životem, lidé si je předávali mezi sebou. Byl jsem vlastně po dlouhou dobu pouze samizdatový autor. Když mě oslovili, jestli nemám těch příběhů víc, aby daly dohromady knihu, překvapilo mě to.

Odkud ta nabídka přišla?

Mé budoucí americké literární agentce přinesla jednu mou povídku ze školky dcera, které ji dala její paní učitelka. Agentka tedy zavolala paní učitelce, kdo příběh napsal a odkud jej má. Učitelka ho měla od kamarádky z Kansasu, která ho zas měla od někoho dalšího. Ten řetězec byl docela dlouhý, ale nakonec se agentka dovolala až ke mně a chtěla vědět, jestli toho mám víc, že by ráda vydala knihu. Já na to odvětil, že samozřejmě. Měl jsem povídek plnou krabici.

Pamatujete si ještě, jaký to byl pocit, když v roce 1988 vyšla vaše první kniha Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce?

Prvním překvapením bylo už to, že mě někdo požádal, zda by mohl mé texty vydat. Druhým, možná ještě větším, jak úspěšná kniha byla. Snem každého amerického spisovatele je napsat knihu, kterou v New York Times označí za bestseller. Myslel jsem si, že to se mi nikdy nemůže podařit, má kniha se však i rok po svém vydání stále držela na první příčce a tak to zůstalo dva roky. Každý týden jsem si říkal, že je to opravdu šílené. Když mě má agentka požádala, abych napsal druhou knihu, moc se mi do toho nechtělo. Říkal jsem si, že teď už lidé určitě poznají, že nejsem žádný spisovatel. Jenže i druhá kniha se okamžitě vyšvihla na první příčku a prvotina klesla na druhou. V jednu dobu jsem měl mezi NYT bestsellery hned čtyři knihy, což bylo absolutně neuvěřitelné.

Jaké pocity jste zažíval?

Jedna věc je, když se vám splní něco, o čem jste celý život snili. Něco jiného ovšem je, když se vám splní něco, na co jste vlastně nikdy ani nepomysleli, že by se mohlo stát. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil a pochopil, že je pro lidi důležité vědět, co si myslím a co píšu, že to celé není jen hloupý vtip. Občas se na chvíli zastavím, abych se podíval na svůj život s odstupem. Přirovnal bych se k herci na malém městě, který hraje sám sebe. Hra je stále úspěšnější a úspěšnější, ale po chvíli začnou lidé ztrácet přehled o tom, kdy je herec hercem a kdy sám sebou. Dnes už vím, že mým povoláním je být Robertem Fulghumem, jsem na jevišti světa a mým úkolem je dělat tuhle práci dobře. A večer můžu jít domu. (smích)

Jste americký autor, ale vaše autorská práva zastupuje české nakladatelství. Vaše poslední knihy vyšly nejdřív česky, teprve potom v dalších jazycích. To je dost neobvyklé, jak k tomu došlo?

Ano, je to tak, když budou Američané chtít vydat můj román Třetí přání nebo mou poslední knihu Co jsem to proboha udělal?, musí o souhlas požádat mého českého nakladatele, a to se mi líbí. Práva na starší tituly však má moje americká agentka. Prohlížel jsem jednou přehledy úspěšnosti prodeje mých knih v zahraničí, v České republice byla čísla velmi vysoká. To mě zaujalo, chtěl jsem znát důvod, a tak jsem napsal svému českému nakladateli. Tak jsem se seznámil se svou českou editorkou, od začátku jsme si kápli do noty a zůstali jsme v kontaktu. Když se dozvěděla, že pracuji na románu, napsala mi, že by si jej ráda přečetla. Tehdy ještě nebyl dokončen, ona však trvala na svém, a tak jsem jí jej poslal. Měla velký zájem ho vydat, můj americký vydavatel tehdy naopak nechtěl, abych se stal romanopiscem, přál si, abych napsal další knihu povídek. A tak jsem se rozhodl vydat román u českého nakladatele.

Světovou premiéru má v českém vydání i vaše zatím poslední kniha, takže vám tento způsob vydávání asi vyhovuje, že?

Mám svého českého nakladatele moc rád, je to taková velká rodina, cítím se mezi nimi dobře a rozumím si s nimi. Víte, klasické autorské smlouvy mají řadu stránek, jsou obsáhlé a komplikované, je v nich mnoho klauzulí co a jak. Bylo to tehdy od Arga riskantní, vzít můj rukopis tak jak byl a vydat jej. I proto jsem s nimi uzavřel ne zcela obvyklou smlouvu, která má jen čtyři řádky: Poskytuji vám práva na svou knihu za honorář ve výši jedna koruna. Když něco vyděláte, něco mi z toho pošlete. Když se teď připravovalo vydání mé nové knihy, řekl jsem, že chci novou smlouvu. Všichni byli trochu zaskočeni. Vymínil jsem si tentokrát koruny tři.

V České republice jste opravdu velice populární. Přemýšlel jste někdy, proč tomu tak je? Co vás s Čechy spojuje?

Částečně je to díky mému českému nakladateli, který věří mé práci a dělá opravdu maximum pro to, aby se zde mé knihy prodávaly. Ale jinak byste se musela zeptat Čechů. Možná jsem byl v minulém životě Čech. Je tu taková zajímavost, vyrůstal jsem v Texasu a vždy jsem strašně rád tančil. Pro Texas jsou typické tři tance. Všechny tři mají rytmus raz dva tři, raz dva tři a hraje se přitom na akordeon. Nevěděl jsem, že akordeon je původně český hudební nástroj, ani že tradiční česká hudba má rytmus raz dva tři, raz dva tři. Když jsem byl v Česku podruhé, navštívili jsme folklorní festival. Než začal program, tanečníci vyzývali diváky k tanci. Jedna tanečnice přišla ke mně a začali jsme – raz dva tři. To, co tancovala, jsem znal odmalička. Má překvapená editorka se mě ptala, jak je možné, že mi to tak jde, že znám českou hudbu. Odpověděl jsem jí, že to přeci není česká, ale texaská muzika. Asi to bude i tím, že řada Čechů přijížděla do Ameriky právě přes Texas, jejich vliv na místní kulturu je tedy výrazně znát.

Nemáte české předky?

Ne, moje rodina je z Francie a úplně původně přišla z Dánska. Do Ameriky se pak dostali přes Anglii. V rodě tedy nemám žádné Čechy, ale srdcem jsem Čech.

Jezdíte po České republice se svým autorským čtením, nechybí vám v takových situacích zpětná reakce publika, kterou jinak autor vnímá okamžitě? Máte sice tlumočníka, ale to už není tak autentické. Jak to vnímáte?

Když jsem přijel do Česka poprvé před deseti lety, tak jsem například navštívil Brno, vyprávěl jsem příběhy a žádná reakce nepřicházela, dokud tlumočník nepřeložil, co jsem řekl. V Brně jsem byl i tentokrát a reakce byly okamžité, protože dnes už mluví anglicky mnohem víc lidí. Když řeknu něco vtipného, lidé se zasmějí, okamžitá zpětná vazba funguje. Řeknu vám takovou úsměvnou příhodu. Měl jsem čtení i v Českých Budějovicích, zeptal jsem se, kolik lidí mluví anglicky a část lidí zvedla ruku, pak jsem se zeptal, kolik lidí nemluví anglicky, a zvedla se jiná část rukou. Musel jsem se smát, jak to, že zvedáte ruce a víte na co se ptám, když se hlásíte, že mi nerozumíte? Angličtina není ideální jazyk, ale je dnes univerzální, a tak jsou pro mě každodenní situace mnohem jednodušší.

Vaše příběhy se odehrávají na nejrůznějších místech světa. Neplánujete, že by se v budoucnu některý odehrával i u nás?

Vždy když jsem tu byl, bylo to především kvůli prezentaci mých knih, a tak jsem odtud neměl mnoho autentických zážitků. Tentokrát, i díky tomu, že jsem tu byl na čarodějnice, jsem poznal zdejší život trochu víc a uvědomil jsem si, že by asi bylo docela jednoduché napsat příběh z Čech. Už mám čtyři texty, které – hned jak se vrátím domů –, uveřejním na svých internetových stránkách.

Takže za všechno můžou čarodějnice?

Jsem velmi zvídavý člověk a rád využiji jakoukoliv příležitost, která se mi naskytne, abych poznal něco nového. Posledního dubna na čarodějnice jsem měl autorské čtení v Havlíčkově Brodě. Byl jsem se projít, abych nějaké ty čarodějnice viděl. Sice jsem viděl ohně, ale čarodějnice žádné. Skončil jsem v hospodě. Byla tam spousta lidí. Zeptal jsem se, kde najdu čarodějnice a oni odpověděli „To jsme my, my všichni!“ A tak jsem s nimi tančil a popíjel, o půlnoci se všichni začali líbat. Neunikl jsem polibkům od šesti dam při těle. (smích) Cítil jsem se mezi těmi lidmi moc dobře. Myslím, že je potřeba být otevřený novým věcem. Když někam přijedete a držíte se jen oficiálního programu, o mnoho přijdete.

Neplánujete, že byste tu zůstal déle než jen pár dní?

Ano, plánuji. Příští rok bych tu chtěl strávit několik měsíců, ovšem ne jako spisovatel. Chtěl bych cestovat a chodit na túry po horách, protože to mě baví.

Vím o vás, že nemáte ani mobilní telefon, ani e-mail. Ale překvapivě máte webové stránky, kde uveřejňujete své postřehy, deníkové záznamy. Láká vás okamžitá zpětná vazba?

Jak jsem řekl, rád se učím novým věcem, takže rád vyzkouším, když přijde nějaká novinka. Pořídil jsem si i mobilní telefon, ale po čase jsem zjistil, že se tím můj život nijak nezlepšil, že je to nástroj, který k životu nepotřebuji. Stejně tak internet, je skvělé odesílat e-maily, ale já jsem jich denně dostával tisíce. S internetem jsou také spojené starosti kolem spamů, virové ochrany a bezpečnosti. A tak jsem zrušil i internet. Nicméně díky svým stránkám můžu své texty publikovat rychleji, a proto je mám.

Kdo je vaším prvním čtenářem? Váš syn je rovněž spisovatel, je to tedy on?

Můj syn je elektroinženýr a ví o psaní tolik, kolik já vím o elektroinženýrství. Chtěl by být spisovatelem, ale psaní je pro něj mnohem těžší než pro mě. Mám ovšem několik blízkých přátel, s kterými chodím na túry, a své příběhy jim vyprávím. Pokud se nudí, nenapíši to, pokud se smějí, vím, že to stojí za to. Jsou mými nejlepšími editory.

Tvrdíte o svých povídkách, že jsou to skutečné příběhy, které se opravdu staly. Je tomu tak i v případě vašeho románu Třetí přání?

Všechno, co vyprávíte ostatním lidem, ať už během rozhovoru nebo prostřednictvím knih, je výsledek vaší zkušenosti a imaginace. Pokud jsem vám řekl, že jsem políbil šest dam při těle, ve skutečnosti jich bylo jenom pět a ta šestá byla hubená. Příběh je však lepší, když řeknu, že jich bylo šest. Nikdy nelžu, ale dělám vše, co je potřeba, abych podtrhl pravdu. Občas řeknu něco, abych vás rozesmál, vy víte, že je to nadnesené, a proto neřeknete, že lžu. Některé postavy v mém románu jsou tedy opravdu skutečné.

Za měsíc vám bude sedmdesát. Svou první knihu jste vydal v padesáti letech, přijde teď nějaký další zlom?

Narozeniny pro mě nikdy nehrály velkou roli, důležité je, jak starý se člověk cítí. Takže pokud se chcete zeptat mě, cítím se na třicet pět. Mé tělo sice stárne a občas si toho všimnu i já, když se podívám do zrcadla, ale víc nic. Mám ještě spoustu plánů, chci se stále učit nové věci. Teď se například učím španělsky, začal jsem hrát na zobcovou flétnu a učím se tančit tango. Pojedu na čtyři měsíce do Buenos Aires do taneční školy, kde budu jen tančit tango. Je to sice těžké, ale chci se to naučit.

Proč jste si vybral zrovna tango?

Vždy jsem chtěl tančit a tango je velmi specifický společenský tanec, má svou zajímavou historii a kulturu, je obtížný. Chtěl jsem se naučit něco, co mě pěkně protáhne. Aby byl člověk přijat, musí do taneční školy poslat své video, kde tančí tango a dva jiné společenské tance. Vybral jsem si waltz a swing. Chtějí totiž vidět, že už máte nějaké základy, že nejste úplně nemehlo, a že víte, do čeho jdete. Bylo to, jako když se hlásíte na vysokou školu a bojíte se, že vás nevezmou. Vzali mě a já jsem na to hrdý.

TEREZA PAVLÍČKOVÁ

Foto Hynek Bulíř