číslo 23 / 2007

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

Jak je to s oblékáním

Od ročního dítěte nelze očekávat, že bude samo schopné nasoukat si ruce do rukávů a nohy do nohavic. Ovšem v pozdějším věku je taková dovednost na místě. Jinak je tomu u nejednoho televizního moderátora. Ti bývají oblékáni i v pokročilém věku.

Vyplývá to ze závěrečných titulků odvysílaného pořadu. Leckdy tam bývá uvedeno, že moderátora obléká ta a ta firma. Takové sdělení zpochybňuje moderátorovu samostatnost. Vzpomeneme-li si na svůj raný dětský věk, kdy i nás někdo oblékal, zvládal to hravě jeden z rodičů. Nepotřebovali jsme k tomu celou firmu.

Je však možné, že smysl onoho sdělení v titulcích si vykládám špatně. Jeho obsahem může být i něco jiného než informace o moderátorově neobratnosti při soukání oděvu na tělo. Co když jde o vyjádření jeho nemajetnosti? Třeba nemá na sako a na košili, takže je nutné, aby ho někdo šatil. Jinak by byl na obrazovce do půl těla a nastydl by. I v případě tohoto výkladu by šlo o skutečnost, která bývá spojována s obdobím nedospělosti, kdy jsme odkázáni na rodiče, kteří nám kupují oblečení. Viz výrok: „Šatím tři děti a všechno na nich hoří.“

Na televizních moderátorech zřejmě taky všechno hoří, neboť často střídají oděvy. Odložené předchozí byly už zřejmě beznadějně prošoupané a nebylo možné je zachránit ani záplatou. Oblékat takového ničitelského moderátora musí být nákladná věc, takže se úkolu nakonec musí ujmout nějaký oděvní podnik v rámci své charitativní činnosti. Představuji si, že solventní firmy oblékají moderátora či moderátorku kompletně od paty až k hlavě. Včetně spodního prádla. Firmy s omezenějšími prostředky se omezují jen na moderátory sedící a pokrývají pouze viditelné partie od pasu nahoru.

Jestli jsem si až do této chvíle pohrával s vymyšlenými motivy oblékačství, je na čase přejít do reality. Samozřejmě, že nejde o žádnou charitativní činnost. Moderátoři populárních televizních pořadů nejsou oblékáni ze soucitu, aby dotyčným nebyla zima, nýbrž – jak je všeobecně známo – z reklamních důvodů. Název firmy v závěrečných titulcích má naznačit, že jde o podnik významný, když věšákem na jeho oděvy jsou i průvodci sledovaných pořadů.

Je zarážející, že tento způsob reklamy zatím nepronikl do příbuzných mediálních sfér. Proč reklamně neoblékat také průvodce rozhlasovými pořady? Námitka, že v rádiu není oděv vidět, je lichá. Je totiž vidět na výkonu moderátora! Pohodlné, měkké, vzdušné a neškrábající oblečení mu skýtá pocit uvolněnosti, který je navýsost důležitý pro příjemný výsledek vysílání. Jak jsem vypozoroval, oblíbené je odění ležérního až sportovnějšího charakteru. Lidé, kteří u mikrofonu gestikulují – jako například já –, zvlášť oceňují košile dostatečně volné v podpaží.

O oblékačích rozhlasových moderátorů, hlasatelů a redaktorů by mohla padnout zmínka v závěrečném odhlášení. Jak už jsem naznačil, byla by to šance spíše pro výrobce neformálních oděvů než těch společenských. Ale i ti by se mohli časem uplatnit, neboť na rozličných stanicích přibývá programů spojených s přítomností internetové kamery.

Na jednom z takových experimentálních pořadů jsem měl možnost se podílet i v Českém rozhlase. Byl to rozhovor se Zdeňkem a Janem Svěrákovými. Když jsem otci Svěrákovi, zkušenému rozhlasovému praktikovi, řekl, že při vysílání bude přítomna i kamera zprostředkující obraz sledovatelům internetu, obrátil se na syna Jana s otázkou: „Máš hřeben?“

Perspektivní by mohlo být i uplatnění v takzvaně papírových novinách. Proč neuvést na konci článku, reportáže či komentáře, že autor byl při psaní textu oblečen firmou Ferda and Kuliferda?

Neříkejte mi prosím, že takové sdělení by bylo jen formální. Jestli jsem před televizními kamerami strávil v životě desítky a u rozhlasového mikrofonu stovky hodin, tak při celoživotním psaní pro tištěná média bylo těch hodin na tisíce. Snad mě to opravňuje k tvrzení, že význam oděvu pro píšícího novináře je klíčový! Když vás škrtí límec u krku, je to na výsledku hned znát. Píšete neúměrně krátké věty, neboť lapáte po dechu. Volné tričko vás zase svádí k souvětím, která nemají konce.

Jsem si vědom, že klesnu v očích některých estétů, když uvedu, že nejlépe se mi píše v plátěných kalhotách vietnamské provenience. U dotyčných výrobců a prodejců je však nepravděpodobné, že by měli zájem o spojení názvu svých firem s nějakými texty, radši jsou skryti v pozadí. Je-li moje pozadí skryto při psaní v jejich kalhotách, zůstává to tedy jen mezi námi.

V dřívějších letech jsem si při psaní doma liboval v montérkách. Připadal jsem si jako psací strojník – jak by ne, když jsem byl u psacího stroje, který jsem si navíc tu a tam taky naolejoval. Svůj vděk montérkám jsem v polovině osmdesátých let minulého století zahrnul do fejetonové sbírky s názvem Slepičí krok. Kromě jiných textů je v ní i vyprávěnka, v níž jsem uvedl, že jsem tehdy psával v pracovní kombinéze z třeboňského Otavanu – konkrétně to byla velikost a typ S 182-100-88. Ne že by mě snad zmíněný Otavan oblékal, kdepak, do nohavic jsem se musel nasoukat sám. O reklamu tehdy podniky ostatně moc nestály, měly svých starostí dost – účast na prvomájových průvodech a podobně.

Dnes je reklama jedním z mocných klíčů k úspěchu na trhu, a tak výrobci a prodejci oděvů využívají pro své zájmy i těla televizních postav, které se stávají nosiči jejich výrobků. Ale to pořád ještě nic není. Vrcholem obchodního propojení bude, až jednou před erotickým zábavním podnikem zahlédneme nápis s reklamní informací, že ta a ta firma obléká svlékající se striptérky.