číslo 24 / 2007

Televizní glosář

Ticho po veřejnoprávní pěšině

Praxe dokazuje, že nejdůležitějším předpokladem udržení jednou dobyté veřejné funkce je dnes vlastnictví odolné hroší kůže a cynická schopnost „ustát“ svých deset minut mediální hanby. Virtuózní výkony politiků, schopných bez uzardění rozplakávat veřejnost svým osudem sirotka ve chvíli, kdy jsou on-line přistiženi při vraždě svých rodičů, nabízí obrazovka dnes a denně. Jejich víra v jepičí životnost zájmu médií a veřejnosti je nezdolná a – žel Bohu – i oprávněná. Tragickým paradoxem dneška je, že v panoptikálním výčtu nejrůznějších Čunků, Kavanů a dalších velmistrů tohoto oboru patří čestné místo řediteli veřejnoprávní televize Jiřímu Janečkovi a potažmo celé Radě České televize.

Není to tak dávno, co byla Česká televize hrdinou titulních stran novin a časopisů. Její generální ředitel, „utajený“ předlistopadový člen KSČ, Jiří Janeček, dlouhodobě vědomě porušoval zákon, když někdejšího lidového milicionáře Františka Lamberta postupně povýšil na reálně nejmocnějšího muže v ČT s funkcí vrchního a programového ředitele. Chvíli to dokonce vypadalo, že i v Čechách zákony konečně platí a oba někdejší soudruzi ponesou odpovědnost. Dobrá Rada České televize však opět nezklamala a názorně předvedla, že i její členové mají všechny předpoklady k přežití ve svých křeslech. Usnesení, která Rada přijala 21. února na svém čtvrtém letošním zasedání, a které lze prostudovat na webu ČT, názorně dokazují tuto jejich zdatnost:

Onoho dne Rada ČT nejprve jednomyslně upozornila generálního ředitele Jiřího Janečka, že tři a půl roku porušoval zákon. Pak alibisticky (deset radních se zdrželo hlasování) odmítla doporučit samotným Janečkem navržené Lambertovo odvolání z funkce a následnou výpověď z pracovního poměru v České televizi. Jedenáct ze čtrnácti radních vzápětí naopak Františka Lamberta pochválilo za to, jak „významně přispěl k hospodářské stabilitě ČT“. Pointou celého posezení pak bylo odmítnutí výzvy generálnímu řediteli Janečkovi, aby „zvážil své setrvání ve funkci“. Alibismus deseti „zdržených“ radních bez názoru opět zaúřadoval...

Vracet se na místě vyhrazeném glosování aktuálního televizního dění ke čtvrt roku starému skandálu, který v zorném úhlu veřejnosti a všech „investigativních“ novinářů už dávno vystřídalo několik generací nových nehorázností a ostud, vypadá možná zbytečně. Právě fakt, že už tři měsíce je ticho po veřejnoprávní pěšině a Českou televizi řídí stále týž ředitel za dohledu téže Rady, je však aktualitou absolutně nadčasovou. Stejně jako nechutné, a především opět protizákonné politické kšeftaření při výběru zjevně závislých kandidátů na členy Rady ČT. Táž praxe, která před šesti lety vyhnala do ulic desetitisíce lidí, dnes spolehlivě funguje za nezájmu (téměř) všech a všeho. Rozhodnutí Filmového a televizního svazu nadále se nepodílet nominací vlastních kandidátů na předstírání legality frašky, hrané za peníze koncesionářů na jejich úkor, je čestnou výjimkou. Váhy spíš symbolické.

Opakovaně připomínat, že obrazovka České televize dnes až příliš často připomíná výkladní skříň levného supermarketu kříženého s vetešnictvím, je jistě potřebné. V kontextu neblahého statutu quo v nejvyšších patrech jejího vedení, jištěného politicky závislou Radou, však podobná aktivita připomíná házení hrachu na zeď. Jiná lidová moudrost ví, že ryba smrdí od hlavy.

Autor je televizní publicista

Foto archiv