číslo 24 / 2007

Navštivte

Fantazie, poezie, hravost a konstrukce

Vytrhnout diváka z každodennosti, očistit jeho duši považoval Jean Giraudoux (1882–1944) za jeden z podstatných úkolů umění. Jeho prózy i divadelní hry, pilně k českému publiku uváděné za první republiky, mohly tehdy svým nábojem poezie a fantazie zřejmě korespondovat s doznívajícím poetismem, napadlo mě, když jsem v Divadle na Vinohradech sledoval jeho poslední hru Bláznivá ze Chaillot (překlad Karel Kraus) a snažil se být vůči ní vstřícný.

Rétorické tirády rozvíjené v barevné kavárničce ani tezovitý příběh o skupině zlých kapitalistů, kteří kvůli naftě nacházející se pod Paříží se toto město chystají zničit, mě však nechávaly lhostejným. „Ekologická pohádka“, ve které Paříž zachrání několik bláznivých babek a jedno kouzlo, je dnes možná aktuálnější, než když ji dramatik v posledním roce svého života koncipoval jako obraz odporu vůči fašistickým okupantům. Žel literátské konstruktérství v ní převažuje nad poezií i fantazií – alespoň v podání Vinohradských. Naštěstí s několika výjimkami, kvůli kterým stojí za to jejich zatím poslední inscenaci (režírovanou Karlem Křížem) zhlédnout. Tou první výjimkou je Daniela Kolářová v titulní roli: její Aurélie není potrhlá, roztržitá hadrářka, ale jemná krásná paní s poetickou duší a hravým duchem, čirým a ostrým jako křišťálový hranol. Další výjimkou je scéna, kdy se všechny Bláznivé z Paříže radí, zda mají právo nalákat naftařské spekulanty do smrtelné pasti. Hana Maciuchová, Jiřina Jirásková a Lucie Juřičková spolu s Danielou Kolářovou komponují tuto scénu jako rozverný, živý – chtělo by se říci „mozartovský“ – kvartet, jenž je vrcholem celé inscenace. Co v ní posiluje prvek hravosti, lehkosti a fantazie, je také hudba Vladimíra Franze a pohybové kreace, na nichž spolupracoval Jiří Bilbo Reidinger.

* * *

Funkci pohádkové paraboly dnes často plní sci-fi: proměnit náš pohled na svět mohou i fyzikální či kosmologické teorie. Černá díra, která zakřivuje časoprostor, je jedním z jejich nejpopulárnějších objevů. Už není jen fenoménem fyzikálním, ale také estetickým – vždyť v kolika uměleckých dílech jsme se s ní mohli od dob Žluté ponorky Beatles setkat! Naposledy v Dejvickém divadle, kde poskytla název jeho nejnovější hře a motivovala v ní zauzlení času. Což je ale stejná mystifikace jako jméno autora hry - Doyle Doubt. Jedna scéna se opakuje v nesčetných variacích nikoli kvůli tomu, že by se „časoprostor“ benzínové pumpy u dálkové silnice kdesi v USA, v níž se scéna odehrává, zhroutil v černé díře, ale kvůli tomu, že režisér Jiří Havelka spolu se scénografem Dádem Němečkem dokázali přimět členy divadla k improvizacím prubujícím různé možnosti, jak podat figuru, její konání a vztahy k ostatním postavám. Autory hry jsou všichni zúčastnění a je pozoruhodné, jak se jim podařilo kolektivní improvizaci zafixovat, protože přesnost provedení je pro vyznění odchylek jednotlivých variací naprosto nezbytná. Obrysy figur a jejich vztahů se zdají být zpočátku pevné. Benzínovou pumpu s nudící se servírkou (Simona Babčáková) navštíví nesmělý policajt (David Novotný), který by servírku chtěl pozvat na rande a neví, jak na to. Dále se zde zastaví zoufalý sběratel zbytečného dotazníkového šetření (Pavel Šimčík), hvězda televizního vaření (Jaroslav Plesl) a její agent (Ivan Trojan), starající se hlavně o to, aby se jeho svěřenec nepředávkoval drogami. A konečně také „Bonnie a Clyde“ snažící se pumpu vykrást (Marta Issová a Václav Neužil). Situace příchodů, odchodů a drobných akcí těchto postav se opakují a přitom proměňují a zrychlují tak dlouho, až se všechny figury vzájemně zamění a vlastně splynou. Hra je zpočátku radostná pro herce i diváky. Nakonec však pohlcuje sebe samu a podobně jako při hře Giroudoxově si uvědomíme, že z ní čouhá – konstrukce.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto Dejvické divadlo