číslo 24 / 2007

Pořiďte si

Dejte mi pokoj s mladými čtenáři!

Těžko říci, zda by byl anglický spisovatel J. R. R. Tolkien spokojen s tím, že překlad jeho románu Húrinovy děti vyjde v Česku symbolicky 1. června, tedy na Den dětí. Autor Hobita a Pána prstenů, knih, které mají bez nadsázky za kultovní miliony dětských čtenářů na celém světě, totiž literaturu nerozlišoval na „dětskou“ a „dospělou“. „Dejte mi pokoj s mladými čtenáři!“ napsal jednou, „dítě jako takové mě nezajímá, moderní ani jiné, a rozhodně mu nehodlám vycházet vstříc.“

Přestože Tolkien původně psal své nejslavnější knihy pro pobavení vlastních ratolestí, odmítal „dobové bludy o pohádkách a dětech“. Ve své slavné eseji O pohádkách napsal: „Jestli pohádka jako taková stojí vůbec za čtení, pak si zaslouží, aby byla psána pro dospělé a aby ji dospělí četli.“ Na jiném místě eseje uvádí, že dětem „knihy – stejně jako jejich šaty – musí dovolit růst, a navíc v nich musí růst podporovat.“ V přesvědčení nepřizpůsobovat se nedospělému čtenáři a klást na něj stejné nároky jako na zkušené knihomoly, byl Tolkien velmi moderní. Bezesporu také v tom tkví příčina neustávající popularity jeho knih.

Anglický venkov a příběhy o dracích
John Ronald Reuel Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu, jedné z provincií Jihoafrické republiky, kde jeho otec, birminghamský bankovní zaměstnanec Arthur Reuel Tolkien, získal slibné místo správce Africké banky. „Hrozná díra, kde leda lišky dávají dobrou noc,“ napsala o Bloemfonteinu Tolkienova matka Mabel, dcera birminghamského pláteníka Johna Suffielda. Osud jí příliš štěstí nedopřál, v únoru 1896 její manžel zemřel na následky těžkého krvácení způsobeného revmatickou horečkou. Mabel s Johnem a o dva roky mladším synem Hilarym opustili Afriku a usadili se ve vesničce Sarehole poblíž Birminghamu. Typický anglický venkov a také pohádky, které mu četla matka před usnutím, zásadně formovaly Johnovu obraznost. Nejraději měl Červenou knihu pohádek Andrewa Langa s pověstí o Sigurdově boji s drakem.

Filolog na Sommě
Posuňme se však v Tolkienově příběhu o několik let dál. V roce 1911 získal stipendium na univerzitě v Oxfordu, kde se zaměřil na srovnávací filologii. Zálibu nalezl zvláště v severských jazycích a kulturách. O finském národním eposu Kalevala již jako student napsal: „Kdyby nám tak toho zůstalo víc – něčeho stejného druhu, co by patřilo Angličanům.“ V Evropě se mezitím schylovalo k válečnému konfliktu. Ušetřen mu nebyl ani Tolkien. Stihl sice dostudovat (závěrečnou zkoušku z anglického jazyka a literatury absolvoval s titulem první třídy) a oženit se (po mnohaleté známosti si vzal za ženu o tři roky starší Edith Brattovou), ale v roce 1916 musel narukovat k britským jednotkám ve Francii jako signalizační důstojník. Zúčastnil se i bitvy na Sommě. „V roce 1918 byli všichni mí přátelé až na jednoho mrtví,“ napsal později o traumatizujících válečných letech. On sám měl štěstí, tak jako milion dalších vojáků onemocněl takzvanou zákopovou horečkou a po několika hospitalizacích byl z vojska propuštěn.

„V jisté podzemní noře...“
Po návratu z fronty se mladý absolvent Oxfordu zaměřil na svou vědeckou kariéru. Spolupodílel se na tvorbě Novoanglického slovníku, nejobsáhlejšího slovníku anglického jazyka, který byl do té doby sestaven, učil na univerzitě v Leedsu, kde se později stal profesorem anglického jazyka. V roce 1925 se vrátil do Oxfordu, kde byl jmenován profesorem anglosaštiny. Jeho žena se zatím věnovala mateřským povinnostem, do roku 1929 mu porodila tři syny a jednu dceru. Tolkien byl laskavým otcem a svým dětem vždy po odpolední svačině vyprávěl příběhy, jeden z nich pojednával o prapodivném stvoření jménem Bilbo. „Naškrábal jsem na prázdný papír: ‚V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.‘ Nevěděl jsem a dodnes nevím proč,“ vzpomínal po letech. Začátkem třicátých let minulého století se tak začaly rýsovat obrysy románu, který později odstartoval „tolkienománii“, jež – byť v jistých sinusoidách – trvá dodnes.

Společenstvo Prstenu v říši zla
Román Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky byl vydán v roce 1937. Do Vánoc bylo první vydání rozprodáno a po pár měsících vyšla kniha i v Americe – rovněž za přízně kritiky a nadšení čtenářů. New York Herald Tribune dokonce románu udělil cenu za nejlepší knihu pro mládež.  Nakladatelé lačnili po dalším titulu, a tak začal Tolkien pracovat na pokračování Hobita. Kniha, kterou po dlouhých třinácti letech nakonec dokončil, byla ale mnohem rafinovanější nežli Hobit. Autor využil situace a do románu Pán prstenů včlenil příběhy a myšlenky z tehdy ještě nevydaného Silmarillionu, jakési kroniky smyšleného světa Ardy a kontinentu Středozemě, pečlivě promyšlené za dlouhých dnů a nocí ve vojenských lazaretech. Dobrodružství hobitů Froda, Sama, Pipina a Smíška, trpaslíka Gimliho, elfa Legolase, čaroděje Gandalfa a dědice trůnu Aragorna v „říši zla“ Mordoru se tak stalo součástí velkolepé mytologie, jež má dodnes statisíce vyznavačů. „Při psaní Tolkien rozhodně věřil, že dělá víc, než pouze vymýšlí příběh,“ napsal spisovatelův životopisec Humphrey Carpenter, „cítil, nebo spíš doufal, že jeho příběhy jsou v jistém smyslu ztělesněním hluboké pravdy.“

Skutečnost hrůzně odpovídá vzoru
Román Pán prstenů musel již vážený oxfordský profesor anglického jazyka a literatury z komerčních důvodů rozdělit do tří knih – nikdy tedy nešlo o trilogii, jak se běžně uvádí. První dvě knihy, Společenstvo Prstenu a Dvě věže, vyšly v roce 1954, závěrečný Návrat krále o rok později. Následovaly překlady do hlavních evropských i jiných jazyků, rozhlasová dramatizace a v polovině šedesátých let vlna obrovské popularity mezi revoltující americkou mládeží, která vzala „výmluvnou hrdinskou romanci“, jak knihu nazval Tolkienův přítel a autor Letopisů Narnie C. S. Lewis, za svou. Román ostatně dodnes svádí k paralelám. Mnozí čtenáři jsou přesvědčeni, že Pán prstenů je alegorií na politickou situaci v době, kdy kniha vznikala, tedy na konec třicátých let, ve vládci Mordoru Sauronovi vidí Hitlera, v magickém prstenu atomovou bombu, ve Společenstvu Prstenu protinacistickou koalici. Sám Tolkien to mnohokrát rezolutně popřel. „Bylo to obráceně; skutečné události začaly hrůzně odpovídat vzoru, který si volně vymyslel,“ napsal již zmíněný C. S. Lewis.

Na penzi v Bournemouthu
V roce 1959 Tolkien ukončil svou pedagogickou dráhu na Oxfordu a odešel na penzi. Poprvé v životě měl dost peněz, a tak si užíval drobných radostí. „Pokud nedojde k vesmírné katastrofě, asi už do smrti nebudu mít nouzi,“ poznamenal o svých příjmech, utěšeně vzrůstajících zvláště po vydání neautorizovaného Pána prstenů v USA. V roce 1968 se s manželkou – také díky bující „tolkienovské turistice“ – přestěhovali do malého domku v přímořském letovisku Bournemouth. Tolkien se tu chtěl hlavně odpočívat a možná i dokončit Silmarillion (kniha vyšla až po jeho smrti péčí jeho syna Christophera), ovšem smrt Edith v roce 1971 vše změnila. Tolkien se vrátil do Oxfordu, odkud si ještě „odskočil“ do Buckinghamského paláce převzít z rukou královny Řád Britského impéria, a po dvou letech staromládeneckého života 2. září 1973 ve věku jedenaosmdesáti let zemřel.

Návrat do Středozemě
Tolkienovo dílo dodnes fascinuje čtenáře na celém světě. Jen Pána prstenů se prodalo na padesát milionů výtisků. Jistě k tomu přispěla i stejnojmenná velkorysá filmová adaptace, kterou v letech 2001–2003 natočil původem novozélandský režisér Peter Jackson. Není tedy divu, že nakladatelé se snaží „provětrat“ Tolkienovu pozůstalost. Po čtyřiatřiceti letech od autorovy smrti tak na jaře letošního roku vyšla kniha Húrinovy děti, podle všeho nejtragičtější Tolkienův příběh. Spisovatel na něm začal pracovat již po návratu z první světové války, nikdy jej však nedokončil. „Húrinovy děti jsou působivým splynutím islandských a finských tradic, ale překračují je a dosahují stupně dramatické rozložitosti a charakterizační vyspělosti, jaké se ve starobylých legendách často nevyskytují,“ napsal před lety o rozepsaném románu Humphrey Carpenter. Knihu připravil k vydání – podobně jako Silmarillion – Christopher Tolkien, respektovaný znalec otcova díla a autor map k Pánovi prstenů. Kniha je doprovozena ilustracemi Alana Lee, zřejmě nejslavnějšího tolkienovského malíře, a v Česku ji vydává nakladatelství Argo. Přestože dílo stěží dosáhne takové obliby, jako nejpopulárnější Tolkienovy knihy, ctitelé jeho díla se mají nač těšit: do bájné Středozemě se nepochybně vrátí s velkou chutí. Tak jako se do ní po celý svůj život navracel i její stvořitel.

MILAN ŠEFL

Foto archiv, Argo