číslo 24 / 2007

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Oživeným Radiofórem ke zkvalitnění Radiožurnálu

Na stanici Český rozhlas 1 – Radiožurnál zaznamenáváme proměnu v jednom z nejposlouchanějších časů. Od šesté hodiny večerní jsme léta sledovali Ozvěny dne, tedy vlastně běžné zpravodajství. Samozřejmě s tím, co každé události vždycky nezbytně doprovází: kolikrát se komu podařilo trefit do branky míčem či pukem, kdo a jak vysoko vyskočil nebo daleko doskočil či kdo a za kolik minut nějakou vzdálenost uběhl... Tedy jistě zprávy – alespoň měřeno jejich četností - ze všech vysílaných ty nejdůležitější a šíří záběru také nejsvětovější; a kromě toho i nejvlastenečtější. Stačí, aby za hranicemi hrál v cizím mužstvu jediný našinec, hned je ten tým náš a bez výsledků zápasu se zpravodajství neobejde. Poté teprve následovalo Radiofórum, moderátory zpravidla velmi kvalifikovaně vedené. Pozvaní účastníci politické scény projevovali ve srovnání s nimi téměř vždy kvalifikaci spornější.

Za politickou scénu v obnovené době partokracie jsou u nás tradičně považováni jenom ministři vlády, poslanci parlamentu, významnější funkcionáři politických stran. Jako by politická scéna byla jenom takhle taxativně redukovaná. Ostatní lidé, kteří vytvářejí náš skutečný, a také bohatší a zajímavější veřejný život, se do diskusních pořadů rádia a televize dostávají jenom výjimečně. Vlastně to nemůžu mít těm politikům za zlé, vždyť kdo dnes není vidět v televizi anebo aspoň není slyšet v rozhlase, jako by neexistoval. A volby jsou přece za dveřmi pořád, čtyři roky uplynou, ani nevíme jak.

Kde je tedy vina? Myslím že vinu nikdo neodpáře veřejnoprávním médiím. Pokud ovšem v zákulisí netahají za jejich nitky ti, kdo nad nimi jakkoli zprostředkovaně vykonávají moc. Že to podezření nemusí být daleko od pravdy, o tom svědčí tvrdošíjnost, s jakou se zákonodárci drží svého sněmovního práva obsazovat řídící rady podle partajního klíče, který si stanovili hned v prvních letech po převratu.

A svoboda ostatních, privátních médií? Ta má jméno zisk – na to čtenáři či posluchači komerčních médií často zapomínají. K zisku pak vedou cesty nejrůznější.

Ale zdá se, že jsem se dostal daleko od věci. Chtěl jsem přece přivítat proměnu podvečerních Ozvěn dne, jež byly jenom zprávami, po nichž následovala řízená půlhodinová debata Radiofóra. Problémy dosavadní podoby Radiofóra (mohl bych tu říci tradičního formátu, ale neřeknu, protože je to odporný pseudoodborný módní slang) byly dva. Jednak zmíněná redukce veřejného prostoru na osoby politiků, kteří tu měli stálé fórum, v němž mohli obhajovat, co sami dělají, komentovat sami sebe a prezentovat se. Druhým problémem byla přímá telefonní spojení s posluchači.          Komentovat vlastní práci se nehodí, tu mají posuzovat odborníci; a umožnit volat telefonem do rozhlasové diskuse přímo, ukázalo se jako problematické. Málokdo má schopnost krátce formulovat a vyslovit do sluchátka otázku, jen málokdo z volajících měl navíc tu odvahu či slušnost uvést své jméno, takže většinou šlo o anonymy a volání podle toho také vypadala. Nepochopení diskutovaného problému, afekty podle přízně či nepřízně, někdy až nenávist, xenofobie, rasismus. Anebo tak častá frekvence volajících, že jsme je už po prvních slovech poznávali podle hlasu – určitá obdoba narcistní grafomanie. Takže pokud rozhlas zůstane u tradičního písemného kontaktu s posluchači, udělá jenom dobře. Srozumitelně a jasně formulovat názor nebo otázku vyžaduje určité intelektuální úsilí, a to by si měl dopřát každý, kdo vstupuje do nějaké diskuse. (I když nahlédnout do internetových lajdáckých diskusí, je někdy podobná hrůza jako naslouchat výkřikům některých volajících do Radiofóra.)

Podaří-li se Petru Dudkovi se zkušeností z postrádané BBC vytvořit aktuální pořad, v němž bude místo na analýzu nejdůležitějších událostí uplynulého dne, a dostanou-li k daným tématům slovo skuteční odborníci, pak už snad nebude třeba ani pouštět Televizní noviny. (Události a názory ano, ale jen tehdy, budou-li suverénní televizní moderátoři sledovat, co jejich hosté vlastně říkají, a nepřetnou jejich výklady, jak to často dělávají, právě v okamžiku, kdy jde o to nejpodstatnější.) Mohli bychom vystačit s Radiofórem. Zvláště když mu předchází dobře a živě vedená dvacetiminutovka Martina Veselovského, která ukázala, že bez posluchačských reakcí to jde věcněji a lépe, že je možné, aby dobře připravený moderátor zpovídaného udržel u tématu, aniž by byl agresivní či neslušný.