číslo 24 / 2007

Titulní rozhovor

Dana Kyndrová, fotografka

Jednou jedete do Ruska na dlouhatánskou pravoslavnou pouť, jindy do Karpat, občas do Afriky. Kde se ve vás bere ta neklidná povaha?

Možná je to tím, že jsem narozená ve znamení Berana. Údajně jsou to energičtí lidé pořád v pohybu, kteří nesnášejí stereotyp. I já jsem docela dobrodruh, a byla jsem vždycky. Všechny ty výpravy – do Ruska, na Podkarpatskou Rus či jinam, to je pokaždé svým způsobem dobrodružství.

Nebývá docela obvyklé, aby se samotná ženská pouštěla do tak náročných akcí. Nechybí vám na cestách parťák?

Berani jsou samostatní a individualisti. Já nesnáším, když mě někdo řídí, navíc na focení se musím maximálně soustředit, a mám-li vedle sebe na cestě někoho dalšího, už je to rušivý element: i kdyby to nevyžadoval, musí se s ním komunikovat. Jedna studentka FAMU o mně kdysi psala diplomku a žádala mě, aby mohla chodit fotit se mnou a pozorovat mě. Odmítla jsem to, pro mě fotografování lidí není safari, ale komunikace s objektem, určitá intimní situace, a nikoho u ní nechci.

Vraťme se k vašim cestám: Nemáte na nich strach?

Ne, nebojím se. Jistě nejsem sebevrah, nejela bych například sama do Čečenska či na Kavkaz. Tamní kultura je přece jen dost jiná. Ti, kdo říkají, že problém „jinakosti“ je nafouklý, nemají pravdu. Místním se tam lidsky úplně nepřiblížíš. My jsme přece jen křesťani – a teď nemám na mysli praktikující věřící, jen konstatuji fakt, že v nás je zakotvena určitá kulturní tradice, což je velmi důležité.

První fotoaparát dostanou děti většinou ve dvanácti třinácti letech. Začínala jste rovněž v tomto věku?

Mnohem později. Začala jsme fotit pod vlivem matky; původním povoláním je učitelka tělocviku a češtiny, ale dlouho se věnovala fotografii. Začínala jako amatérka, aktivně posílala fotky do redakcí a byla úspěšná. Začátkem šedesátých let hledali v časopise Československá fotografie redaktora a nabídli jí místo. Zůstala tam do roku 1964, kdy jsme jako rodina odjeli do Alžírska, kde táta, jinak pedagog na katedře tělesné výchovy ČVUT, trénoval volejbal. Po návratu pak mámu přeřadili na jiné místo, a nakonec – po prověrkách začátkem 70. let – musela odejít. Vždycky mě měla k fotografování, ale mě to moc nebavilo. Jsem už taková povaha, že když mě někdo do něčeho příliš nutí, tak se naopak vzepřu. Jenže na gymnáziu jsem měla spolužáky, kteří se hlásili a pak také dostali na FAMU – Petr Nýdrle studoval kameru a teď je v Americe úspěšným filmařem, Michael Pospíšil je již osm let ředitelem Českého centra v Paříži a nyní bude ve stejné funkci působit i v Sofii.

To je ten kudrnatý, modrooký chlapeček z filmu Až přijde kocour, že?

Ano, přesně ten. Hrál i v Ukradené vzducholodi. Oba kluci byli kámoši, a taky si ze mě dělali legraci, protože já se na gymplu dobře učila. Tvrdili, že vystuduju s výborným prospěchem, ale v životě nic nedokážu. Že jsem prostě jen takový šprt. A v té chvíli toho máma šikovně využila a přesvědčila mě, že třeba právě fotografováním mohu něco dokázat. A tak jsem jednou vyrazila na podolské nábřeží, kde jsem vyfotila svůj první film – a už mě to chytlo.

Začala jste tedy fotit poměrně pozdě.

Skoro v osmnácti. V posledním ročníku gymnázia jsem chodila do přípravky na FAMU, do „školičky“ profesora Šmoka. Ale nebavila mě. V té době na katedře fotografie na FAMU vůbec nedělali dokument, zaměřovali se jen na výtvarnou a reklamní fotku.

Sociální dokument se tehdy opravdu moc nenosil ve fotografii ani ve filmu, jaképak sociální problémy, ty za socialismu přece nejsou.

Ano, a taky na škole tehdy neučil nikdo, kdo by dokumentu fandil. Chodila jsem i k Anně Fárové na konzultace – to ještě nepodepsala Chartu a mohla učit – a ta mi říkala, že jít na FAMU nemá smysl. Rozhodla jsem se tedy pro jazyky, francouzštinu a ruštinu. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byli celkem kvalitní kantoři a coby lingvista si člověk nejmíň zadal s režimem. Studia jsem pak na čas přerušila, protože jsme jeli za tátou do Toga, kde opět trénoval volejbal. Vůbec tam nechtěl, my s mámou ho vlastně donutily, protože nás černá Afrika zajímala. V Togu  jsem strávila půl roku. Máma z pobytu vytěžila knížku Rytmus černé Afriky, která vyšla v roce 1980, a já fotky pro svoji první výstavu. Konala se v roce 1976 v legendární výstavní síni FOMA na Jungmannově náměstí.

Ale to už začala vaše pedagogická dráha.

Po dokončení školy jsem chvíli dělala průvodce Prahou a pak šla učit jazyky na Strojní fakultu ČVUT. Tam jsem vydržela deset let. Učila jsem hlavně ruštinu, zájemců o franštinu bylo málo. Proto jsem v roce 1989 udělala konkurz na katedru cizích jazyků AMU. Bylo to těsně před 17. listopadem, při demonstraci na Národní jsem měla pěkný strach, aby mě nezatkli a nezhatilo se to. Nastoupila jsem 1. února 1990. Učila jsem na všech uměleckých fakultách i na UMPRUM a AVU nejen francouzštinu, ale i základy angličtiny, tehdy po ní byla velká poptávka. Ale ta práce mě tam dost odrovnávala, studenti byli většinou namyšlení lajdáci, obzvlášť ti z FAMU; nejlepší byli muzikanti – ti dobře vědí, že se nic nedá okecat ani ošvindlovat, že se musí tvrdě makat. A já v té době zrovna dělala na projektu Odchod sovětských vojsk, celý den jsem fotila v Milovicích a pak ve čtyři pospíchala na FAMU na seminář. Přestalo mě to bavit, měla jsem dojem, že mrhám energií a časem. Bylo mi pětatřicet a práce ve škole mě nenaplňovala. V té době jsem dostala nabídku na konkurz na pobytové stipendium do Švýcarska pro fotografy-dokumentaristy. Přihlásila jsem se a předložila téma konfrontace života ženy za socialismu s ženou na Západě – a vybrali mě.  Později se ovšem ukázalo, že ne kvůli mému projektu, ale protože se jim líbily fotky z odchodu sovětských vojsk.

To bylo zajímavé a v té době nosné téma.

Nejdřív to tak ale nevypadalo. Když jsem ty vojáky fotila, někteří lidé mi říkali, že už to nikoho nebude zajímat. Fotila jsem to vlastně jen tak pro sebe, podpora nepřišla, ale mně to bylo celkem jedno. Ale mám takovou zkušenost, že když se něco  udělá dobře, časem se to zúročí. Mnohem později, až po deseti letech, vznikla na základě tohoto cyklu knížka. Dělám to tak vždycky: každé téma chce svůj čas,  fotky je zapotřebí nechat chvíli „uležet“.

Švýcarské stipendium rozhodlo i o vašem odchodu z „pevného“ zaměstnání?

V podstatě ano, bylo tak velkorysé, že mi poté stačilo  na dva roky živobytí a  ještě jsem si koupila starší auto. Pomáhali mi i rodiče; táta už není, ale máma mě pořád podporuje, hlavně pokud jde o fotky.

Spolupracuje s vámi i teď?

Určitě, jako někdejší fotografku ji to ohromně baví. Například při přípravě výstavy Žena mezi vdechnutím a vydechnutím mi vyretušovala většinu fotek. To je pomalá, pečlivá práce. Taky s ní konzultuji koncepce výstav i knížek. Výměna názorů s ní je pro mě důležitá, i když se někdy střetáváme. To je ale pochopitelné, máma je hodně ovlivněna šedesátými lety, kdy se prosazovala takzvaná poetická fotografie.

Soubor Žena mezi vdechnutím a vydechnutím začal vznikat právě v průběhu vašeho švýcarského stipendia. Zřejmě přesáhl původní záměr, že?

Švýcarsko bylo určitě velmi důležité, dá se říci že to byl takový start tohoto projektu. Po návratu jsem si říkala, že stojí za to v něm pokračovat. Podařilo se mi poté získat dvouměsíční pobytové stipendium v Paříži, tam jsem projekt doplnila, ale fotila jsem především u nás doma. Zúčastňovala jsem se různých dílen, které organizoval Zbyněk Illek z Galerie 4 v Chebu, sbírala materiál v Anglii, na Podkarpatské Rusi. Fotek přibývalo a s tím rostlo i téma. Když se pracuje na dokumentárním projektu,  bývá pravidlem, že na začátku je určitý promyšlený koncept, ale pokud jde o „Ženu“, nechávala jsem tomu volný průchod, prostě fotila a shromažďovala snímky. Až v závěru jsem doplňovala, co chybělo. Třeba sport. Ke sportovní fotce totiž vztah nemám.

Mínila jste výstavu jako určitou bilanci dosavadní práce?

Původně možná ani ne, ale právě kvůli tomu mám ten projekt ráda. Nejstarší fotka je z roku 1973, ještě z gymplu, takže se dá opravdu říci, že projekt byl shrnutím třiceti let mé fotografické práce. A povedl se, lidem se líbila výstava i knížka.

K úspěchu možná přispěl i pěkný, poetický titul. Jak jste na název cyklu přišla?

Je vypůjčený z Hrubína, v jednom verši píše: „A mezi vdechnutím a vydechnutím nesmírný krásný život.“ Citát jsem zvolila i jako motto knihy.

Poměrně brzy poté jste vydala Odchod sovětských vojsk, jak se to podařilo?

Na „Ženě“ se prodalo dost knížek a něco se vydělalo i na vstupném, našli se i kupci fotek, jeden britský režisér si jich dokonce koupil několik. A tak jsem si říkala, že ty peníze rovnou investuji do knížky Odchod sovětských vojsk. Od tématu  jsem už měla patřičný odstup a bylo jasné, že tohle téma už - naštěstí - nikdy nerozšířím. Takže  proč ho definitivně neuzavřít knížkou.

Jezdíte poměrně často do Ruska. Co vás vede tímto směrem?

Do Ruska jsem jela poprvé v sedmdesátém šestém, hned po návratu z Toga, hlavně kvůli jazyku. Jedna moje příbuzná tehdy v Rusku pracovala. Cestovala jsem vlakem přes někdejší Podkarpatskou Rus, a když jsme přejížděli hory, úplně mě fascinovalo, jak je ta krajina krásná. V životě by mě nenapadlo, že se tam jednou vrátím a Podkarpatská Rus se stane tématem jedné z mých knih. Později jsem jako kantorka strojní fakulty využívala možnosti pedagogických stáží. Po listopadu 1989 jsem v Rusku deset let nebyla, Rusové mě dost štvali, hlavně ti zbohatlíci, co k nám začali jezdit utrácet. Až v roce 2000 jsme s kamarádkou z časopisu Vlasta vymyslely  reportážní cestu do pravoslavného kláštera v Kuremaa na hranicích Ruska a Estonska. Byla z toho samozřejmě barevná reportáž, pro sebe jsem ale dělala hlavně černobílé fotky. Klášter mě zaujal, další rok jsem se tam vrátila a pak jsem z toho udělala menší výstavu.

V minulém roce jste byla na pravoslavné pouti, z níž vznikl váš fotografický soubor Velikorecký křížový pochod. Co je to za pouť, čemu nebo komu je zasvěcena?

Vede z města Kirov – kdysi se jmenovalo Vjatka – k řece Veliké. Na břehu té řeky před  šesti sty lety byla nalezena ikona, věřící ji odnesli do Vjatky a zavázali se, že každý rok, vždy ve výročních dnech, kdy byl obraz nalezen, ho tam zas ponesou zpátky. Cesta je dlouhá sto padesát kilometrů, poutníci ji ujdou za šest dní.

Další knížka bude tedy na téma pravoslaví v Rusku?

Ne, bude to určitě složitější. Rusové, to je téma, které zpracovávám třicet let. Pracuji na projektu, jehož pracovní název je Rusové, nikoli Rusko. Měl by to být pohled na národ, který má potřebu ikon – svatých i politických.

Jak vnímají Rusové sebe a svět?

U řady Rusů je cítit nostalgie po Sovětském svazu. Ne po vlastním režimu, ale po době, kdy je celý svět respektoval jako mocný a silný národ. S tím velice chytře pracuje Putin a vrací Rusům symboly jejich tehdejší moci a pocit velikosti. Když s Rusy mluvíte, působí až děsivě, jak hluboce mají v sobě zakořeněno přesvědčení, že právě oni spasí svět. A že už ho párkrát spasili. V bídě komunismu je krmili tím, že hospodářské problémy mají především kvůli tomu, že garantují světový mír.

V Kostele sv. Bartoloměje v Chebu právě probíhá výstava Sovětská vojska v Československu s podtitulem Tři O (Osvobození – Okupace – Odchod, 1945–1968–1991). Ta výstava měla proběhnout i v Moskvě, že?

Před pár lety jsem dostala nabídku udělat v Moskevském domě fotografie výstavu Odchod sovětských vojsk. Jeho ředitelka dostala nápad, že téma rozšíříme a uděláme výstavu těch nejlepších českých fotek i z osvobození 1945 a okupace 1968. Přišlo mi to docela odvážné, ale ubezpečila mě, že Rusko je dnes jiné a že nebude problém. Ujala jsem se toho jako kurátorka, pátrala v archivech, oslovovala různé fotografy a připravila jsem kolekci asi stovky fotek, které měly putovat do Moskvy. Jenže pořadatelé se nakonec lekli a z výstavy sešlo. Takže: Rusko je dnes určitě jiné než před dvaceti lety, ale jsou některé věci, které se tam hned tak nezmění. Osvobození 1945 vnímají jako velký mýtus, který stál jejich národ obrovské utrpení, a konfrontovat ho se srpnem 1968 je pro ně asi stále nepřijatelné. Ale nijak mě to netrápí, ta výstava bude v daleko větším rozsahu příští rok v Praze a možná i v Budapešti, kde o ni mají velký zájem v Domě teroru, což je muzeum zaměřené na komunistickou minulost. Mám z toho velkou radost.

Jaký je váš osobní tvůrčí program?

V podstatě jednoduchý: v centru mého zájmu je odjakživa člověk. Někdy jsem v tom byla až trochu bigotní. V mládí jsem se hodně kriticky vymezovala třeba vůči konceptuálním fotkám. Ale dnes už jsem natolik tolerantní, že mě to nechává v klidu. Ale stejně si myslím, že fotograf se má zabývat člověkem. K tomu se dopracujete časem, tedy zkušeností.

Nejvíc pozornosti věnujete člověku v akci, v pohybu, zdá se mi, že portrétů máte méně. Je to tak?

Ta dynamičnost asi vychází zase z mé povahy. Ale neplatí to vždycky, když teď připravuji projekt o bezdomovcích, mám portrétů poměrně dost. Ti lidé jsou strašně zajímaví a hlavně z jejich obličeje je možné vyčíst, jaký kdo je. I v tom vidím u sebe určitý posun, chcete-li vývoj.

Je dokumentární fotografie stále aktuální?

Určitě, protože se zaměřuje na člověka, a jak už jsem říkala, to je v kumštu nejpodstatnější. Fotografie by měla hlavně vypovídat o lidském životě, pak má šanci lidi oslovit. Občas mi připadá, že některé módní trendy jsou jen výsledkem tvůrčí impotence. Netýká se to jen fotografie, ale i výtvarného umění a kumštu vůbec. Vznikají věci, o kterých se bude jistě psát, jsou asi zajímavé jako happening, ale je to podobné, jako když se někdo vykadí v Národní galerii nebo utopí obraz v přehradě.

Nezatoužila jste nikdy natočit dokumentární film?

Nezatoužila, protože si myslím, že fotku a film nelze dělat současně a já dávám přednost fotce. Nicméně dokumentární filmy jako divák nesmírně miluji. Víc než hraný film.

Pořád zůstáváte u černobílé fotografie?

Pro typ fotografie, který dělám především, je černobílá vhodnější. Je to i určitá stylizace skutečnosti a nechává tak divákovi větší prostor při vnímání snímku. Barva je příliš přímočará. Ale barevně samozřejmě fotím taky. Chci-li uplatnit nějaké fotky ze svých cest v časopisech jako reportáž, tak by to ani jinak nešlo.

Jak se vyvíjí projekt Bezdomovci, na který jste získala grant?

Začala jsem loni na Štědrý den, v zimě jsem fotila v Armádě spásy a třeba i na lodi, kterou na Vltavě zřídil pražský magistrát jako ubytovnu pro bezdomovce. Byla to velmi zajímavá práce, člověk si poopravil své představy o těchto lidech. Nejsou mezi nimi jen alkoholici, ale třeba i chlapi, kteří se rozvedli a přišli o střechu nad hlavou.  Ta loď je svým způsobem docela luxusní zařízení, za dvacet korun se tam lze vyspat, ale vládne tam tvrdý režim. Mimochodem, rekonstrukce stála třiadvacet milionů a provoz je prý docela drahý.

Zrekonstruovat pro lidi bez domova dům by bylo asi hospodárnější, ne?

Ano, ale žádná pražská čtvrť prý toto zařízení na svém území nechtěla, proto se vybrala Vltava, která patří městu. Ti praví bezdomovci ale lodi moc nefandí, mají filozofii, že jakmile začne být teplo, zůstanou raději venku, kde je nikdo nebude buzerovat.

Je nocleh s jednoduchou večeří jediné řešení, které se bezdomovcům nabízí?

Určitě ne. Řada organizací je zapojena do projektu Evropského sociálního fondu, který se bezdomovcům snaží pomoci vrátit se zpátky do života a ne jim jenom poskytnout postel, sprchu a polévku. Město se nyní snaží bezdomovce zmapovat, protože je mezi nimi i hodně cizinců. Naši bezdomovci je ale moc rádi nemají a říkají, ať jsi jdou využívat sociální podpory domů a neujídají jim tu „jejich“ chléb.

Jaké útočiště byste si vybrala, pokud byste se stala bezdomovcem?

Pravděpodobně tu loď, vážně není špatná.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková