číslo 24 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

Pomníky barbarského národa

Jajajaj, to jsem si zase jednou dal, to jsem se nachytal a přistihl při neodůvodněné důvěře v hodnoty nadosobní. Ptáte se, na jaké že téma je veden tento můj emfatický až excitovaný slovní výlev? Inu, svěřuji se vám tímto se svými dojmy z nedávné návštěvy Vyšehradského hřbitova, místa záhrobního zvěčnění mnohých z Otců národa, stejně jako jeho zdárných synů. Připadlo mi, že jsem tam dlouho nebyl a nepobyl, že by tam český člověk měl přece jen čas od času zavítat, regenerovat mysl novými odpověďmi na otázku, odkud je a kamže se béře. Já si tam navíc kladení téhle otázky spojuji s pocitovým a estetickým vjemem z hřbitovní (odborně řečeno funerální či sepulkrální) plastiky; ostatně Vyšehradský hřbitov je přezdíván sochařskou galerií pod širým nebem. Však tomu tak je, či spíše ještě je, soudě podle toho, co z ní zbývá. Jen se projděte uličkou mezi řadami náhrobků přímo pod Slavínem! Alespoň uvidíte, co už neuvidíte. Urvané, ukroucené, upilované, prostě prachsprostě ukradené bronzové a měděné busty a medailony pohřbených velikánů ducha, stejně jako všelijaké uměleckořemeslné ozdoby. Jak po nájezdu barbarů. Nad bronz a kámen trvalejší prý jest myšlenka národní, čtu básníkovo vyznání... Jenže ono není dnes holt trvalého lautr nic, ani myšlenka, natož sepulkrální plastika!

Huh! Té ostudy, tedy alespoň co já cítím! Zvláště, když se o kus dál řadí cizinci do fronty, aby si navzájem neukrajovali z fotografické kompozice náhrobku Antonína Dvořáka. Ještě že je ten náhrobek z kamene, že o něj není takový finanční zájem... Tedy, abych vysvětlil, proč o něj není takový zájem, musím se přiznat ke svému nepoučitelnému idealismu, hraničícímu s naivitou. Představte si, dlouho jsem se domníval, že ona umělecká díla jsou kradena jaksi na objednávku, že vesměs končí v soukromých sbírkách nemravných bohatců a vůbec mne nenapadlo, že mnohá z nich prý končí ve stejně nemravných výkupnách drahých kovů... Nějak se nemůžu nezmínit, že to celé nějak nápadně souvisí s naší sedmnáctiletou a tedy stále ještě nedospělou svobodou. Holka pitomá a nezkušená, zdá se, že se stala svobodou především pro barbary, projevující se mimo jiné obrazoborectvím. Jen pražský Petřín od časů jejího narození takto přišel o několik soch... Naše doba zjevně barbarství svědčí a samotní barbaři byli jako vždy těmi prvními, kteří to postřehli.

Komu ostatně dnes záleží na sochách, včetně těch „nejčítankovějších“. Jakási firma, sídlící v budově bývalého purkrabství hned u vchodu do hřbitova, chlubí se nevkusnými třepetalkami nad vstupními dveřmi a na své zahradě zase trpaslíkem. A o kus dál, přímo pod dohledem pyšného Kongresového centra s institucemi všelijakých penězologů jsou neméně barbarsky atakovány (povaleny a počmárány, neboť jejich hmotnost je činí nezcizitelnými) dosti dobré sochy autorů současných.

Kradou a ničí se dnes nejen sochy, já vím. Kradou a ničí se podstatnější věci, třeba sama důvěra v sílu, smysl a vlastně i poctivost umění. Cestou domů, chtěje se z okna tramvaje uklidnit pohledem na jedna z nejkrásnějších pražských sousoší, díla geniálního Jana Štursy na předpolí Hlávkova mostu, přestal jsem na okamžik věřit vlastním očím. Na jejich místě stály dva olbřímí, monstrózně nevkusné pivní půllitry. Pak mi došlo, že se to tak asi zviditelňuje známá pivovarská firma: zřejmě sponzoruje jejich restaurování a takto pojatým „restauratérským“ zneviditelněním soch si dělá reklamu. Je to ale příšerně slaboduchá reklama, třeba už z toho důvodu, že Jan Štursa si potrpěl na víno. A mne v ten ráz na pivo taky přešla chuť. Pomyslel jsem si, že svým současným vztahem k sochám si stavíme pomníky vlastního barbarství. A že se nám nějak příliš rychle a okatě ty pomníky množí...