číslo 24 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, komentátor

Čeká nás proměna Evropy?

Škoda že se nedá měřit napětí. Myslím napětí jako synonymum dychtivého očekávání. Kdyby to šlo, zajímalo by mě srovnání intenzity napětí před vyvrcholením evropského fotbalového šampionátu a před druhým kolem nedávných francouzských prezidentských voleb. Pokud by takové srovnání šlo opravdu učinit, získali bychom zajímavý obrázek toho, do jaké míry vnímají lidé v Evropě vliv politiky a politiků na svůj život.

Vítězství Nicolase Sarkozyho ovlivní vývoj Evropské unie, a tedy i náš život jinak, než by ho ovlivnil triumf Ségolene Royalové. Ne proto, že by v pohledu na Evropu a na roli Francie v ní byli jeden protikladem druhého. Spíš proto, že Sarkozy bude – aspoň se tak ve volební kampani tvářil – mnohem urputněji obhajovat svou vizi Evropy. A ta je v lecčems „velmi francouzská“, tedy ne velmi liberální, či naopak velmi sociální, jak by to odpovídalo obvyklému schématu, do něhož si lidé obvykle vtěsnají každého politika, aby si ho mohli snadněji zařadit a zaujmout k němu stanovisko.

Vezměme například slova, která Sarkozy pronesl v prvním – a velmi zásadním – projevu těsně poté, co byl vyhlášen vítězem prezidentských voleb: „Zapřísahám evropské partnery, aby nebyli hluší ke hněvu těch, kdo dnes nevidí v Evropské unii hradbu, která by je chránila, ale trojského koně, s nímž přicházejí všechny hrozby vnějšího světa.“

Nebo to, co Sarkozy napsal ve svém manifestu, který vydal knižně pod názvem Společně jen několik týdnů před volbami: „Evropa silného eura, Evropa, v níž se volný obchod a konkurence ctí jako náboženské dogma, Evropa fiskálního a sociálního dumpingu, Evropa neohraničeného rozšiřování – tato Evropa má svůj díl odpovědnosti za krizi identity, kterou my Francouzi prožíváme.“ Kdo tyhle a další Sarkozyho výroky znal, čeká i po volbách s napětím na to, jak se jeho zvolení do čela mocnosti, která má v Evropské unii tradiční postavení jednoho z lídrů, promítne do bezprostředního vývoje v Evropě, a tudíž i do našich životů.

Volební rétorikou si Sarkozy načrtl autoportrét muže pevných zásad a vsadil bych se, že po oznámení jeho vítězství si v Bruselu i v jiných evropských metropolích kladli otázku, zda se jim podaří z něj udělat muže kompromisu. Špatné zkušenosti už v tomto smyslu učinili s jeho předchůdcem Jacquesem Chirakem, který uměl často dlouho vzdorovat, než přistoupil na kompromis. A někdy to ani kompromis nebyl.

Ovšem jak Chirac, tak Sarkozy patří k politikům, kteří uznávají evropskou integraci jako základní podmínku bezpečnosti a prosperity své země i celé Evropy v globalizovaném světě. Ve světě, který se nedokázal zbavit ozbrojených konfliktů, hospodářských, politických, ba dokonce náboženských expanzí, hegemonismu a velmocenských konfrontací. Ve světě, ve kterém vznikla nová a neznámá nebezpečí a v němž v epoše globálních rizik zoufale chybí globální autorita. Je to prostě svět ne zrovna přátelský. A Evropa je malá a stará. Tomu jak Chirac, tak jeho nástupce dobře rozumějí. Na rozdíl od politiků, kteří odmítají pohlédnout za obzor takzvaných národních zájmů a nechtějí ve stmelení Evropy v silný celek vidět záruku přežití.

Prezidentské volby ve Francii pokaždé naznačí, kam se v následujících letech hne náš malý evropský svět. Když v roce 1995 po čtrnácti letech laskavé politiky sociálního státu předal prezident Mitterrand Francii Chiracovi, byla to předzvěst nástupu liberální ideologie do celé Evropy. Nakonec se ukázalo, že jinde v Evropě se liberalismus prosadil víc než ve Francii. Tam politika ohleduplná k sociálním jistotám pokračovala značnou měrou i za Chiraca, jenomže sociální jistoty ze života širokých vrstev zvolna mizely. Nezaměstnanost dosáhla postupně téměř dvanácti procent. Bez ohledu na to, co se dál dělo ve Francii, promítla se porážka Chiracova tehdejšího protikandidáta – socialisty Lionela Jospina – do politické atmosféry celého kontinentu. Evropské vlády se od idejí sociálního státu jedna po druhé odkláněly.

Když v roce 2002 pronikl do druhého kola francouzských prezidentských voleb představitel radikálního nacionalismu, nepřítel tolerance vůči přistěhovalcům a důsledný „antievropan“ Le Pen, byl tento krátký vpád xenofobie do vysoké francouzské politiky předzvěstí toho, že přistěhovalectví bude jedním z hlavolamů přinejmenším v těch evropských zemích, které kdysi byly koloniálními metropolemi. Tehdejší volební klání rovněž naznačilo, že xenofobie se stane jedním z těžkých nešvarů společnosti a že integrace menšin bude jednou z priorit evropských vlád.

A co předznačila volba Nicolase Sarkozyho? Přinejmenším to, že „překoná-li Evropská unie své současné ochromení“, jak si upřímně přeje nový prezident Francie, nevrátí se zřejmě Evropa do vyjetých kolejí. Nezměnila se ale jen Evropská unie, změnil se i svět kolem ní. Především na tuto okolnost bude muset nová koncepce integrované Evropy reagovat. V tomhle jsou Sarkozyho výroky, které jsem ocitoval, ale i řada dalších jeho vyjádření, signálem změny, možná přímo metamorfózy. Dojde k tomu ovšem jen tehdy, nestane-li se muž pevných zásad a energických slov mužem kompromisu.