číslo 25 / 2007

Dívejte se

Když se v Kambodži děly úděsnosti

Neděle 24. června, ČT 1, 22.20

Amerického režiséra Rolanda Joffého proslavily dva tituly: jednak historické drama Mise o marné snaze jezuitského řádu chránit indiánské obyvatelstvo v Jižní Americe před kolonizátory, jednak snad ještě známější Vražedná pole (1984), výpověď o hrůzách polpotovského režimu v Kambodži, kdy zahynulo snad několik milionů lidí.

Příběh sepsaný Brucem Robinsonem vychází z oblíbeného schématu o novinářových dilematech, avšak režisér jej naplnil až ohromující věrohodností: líčí, jak se dosud nezaujatý zpravodaj ve vzdálené, rozbouřené zemi zřekne dlouho dodržované zásady zůstávat za všech okolností mimo dění a pokusí se zachránit svého místního tlumočníka. Tvůrci volí pozvolné rozvíjení příběhu, nechávají si čas i prostor, aby přiblížili své hrdiny i poměry, v nichž žijí.

Vražedná pole se vyznačují mimořádně sugestivním vylíčením jak novinářova poslání, tak poměrů, které v Kambodži panovaly – ustavičnou nejistotu i násilí. Bojové výjevy s davy lidí, marně hledajících záchranu na zahraničních ambasádách, se vyznačují bez nadsázky reportážním přístupem. Joffé zcela pomíjí politické aspekty událostí, nechává nepřehledné a nevyzpytatelné dění dopadat na hlavy bezbranných lidí a zkoumá, jak se pod jejich náporem hroutí. S tímto téměř dokumentárním vylíčením každodennosti pak souzní i herecké ztvárnění, zbavené jakékoli vyumělkovanosti či chtěnosti. Sam Waterston jako novinář Sidney Schanberg zůstává neokázalý, nevtíravě postihuje žurnalistovu přátelskou příchylnost ke svému průvodci Dithu Pranovi (Haing S. Ngor zde zužitkoval vlastní zážitky), později ale i jeho výčitky svědomí, že tlumočníkovi nedokázal zařídit včasné vycestování.

Sugestivní je i druhá část vyprávění, dějově rozdvojená. Sidney, získavší věhlas díky publikaci svých zážitků, marně pátrá, zda Dith přežil, vyčítá americké vládě, že genocidu ponechává bez povšimnutí. „Kambodžská“ rovina zachycuje Dithovy osudy v pracovním táboře. Vystaven těžké dřině, ideologické převýchově a vysílen nedostatkem stravy musí skrývat svou identitu. Osudným se může stát cokoli, obyčejné brýle i přiznaná znalost cizího jazyka, neboť každý podezřelý „inteletuálského“ původu skončí na popravišti – stejně jako věznitel, který zapochybuje o smysluplnosti nastoleného teroru.

Na mimořádné silném katarzním účinu se podílí nejen kameramanská práce Chrise Mengese s důrazem na zdánlivě nepodstatné drobnosti, ale rovněž promyšlená hudební dramaturgie. Melodie Mika Oldfielda dotvářejí dramatickou účinnost obrazu, v působivém skloubení s probíhajícími bezprávnými popravami se ocitají skladby Paula McCartneye, árie z opery Turandot velebně provází děsivý válečný zmatek. Třebaže sekvencím ze Spojených států můžeme vyčítat jisté melodramatické sklony, jako celek Vražedná pole stále fascinují.

JAN JAROŠ

Foto archiv