číslo 25 / 2007

Navštivte

Anna Karenina v propasti prázdnoty

Novému vedení Městských divadel pražských nelze upřít úsilí o ambiciózní dramaturgii. Svědčí o tom i jeden z posledních titulů Divadla ABC – Anna Karenina. Proslulý román Lva Nikolajeviče Tolstého se základním tématem hrdinky, která se osudově zamiluje a vzbouří se proti společenským konvencím, každý zná, ale málokdo četl. Dramaturgyně divadla Věra Mašková založila svou dramatizaci na vědomém využití myšlenkových souvislostí širokého epického pásma románu, které postihuje věčnou snahu člověka po smysluplném životě. Inscenace režírovaná Petrem Gáborem na scéně Josefa Cillera se pak odvíjí v řetězci drobných klipovitých scén, dějově sice poměrně přehledných, ale pro akci herce, která by nebyla jen charakteristickou zkratkou, často značně omezujících. (Například Vladimír Čech charakterizuje Karenina formálně v počátku prkenným postojem a laskavým hlasem, po rozpadu rodiny gumovitou rozbředlostí v postoji a mechanickou lhostejností v hlasu. Základ zajímavý, ale na živou figuru je to přece jen málo.) Sevřenosti a jednotící atmosféře inscenace nepomáhá ani připsaná postava Tuláka/Tulačky (L. Malkina, alternace Zdeněk Tomeš). Za divadelně sice efektní, ale ve výsledku spíše rozmělňující lze považovat i použití masek či problematické využití hudby v postmoderní kompozici barokních a ruských motivů (Milan Nytra).

Protikladnou variantou příběhu Kareninových a Vronského je osud Levina a Kitty, kteří po řadě tápání a omylů nacházejí naplnění svých životů. Hynek Čermák v roli Levina potvrzuje svůj herecký prim v souboru, místy zastíní i Kareninu. Tu v podání Lenky Vlasákové (alternuje Michaela Badinková) neničí pouze nepochopení a konvence okolí. Herečka výborně odlišuje Anninu počáteční čistotu a živost a její závěrečnou vyprahlost. Rozdrtí ji touha po nemožném – absolutizace lásky, to, že její plamen postaví nad všechny hodnoty a nepřijme jako její projev budování společného života s Vronským. Ten je v inscenaci v podání Martina Mňahončáka poněkud „rehabilitován“ a tuto možnost nabízí. Anna se už ovšem potácí v propasti prázdnoty a morfia a cesta pod vlak je jediným směrem, kterým se ještě může vydat.

* * *

V Abíčku – malé scéně Divadla ABC – si stará Cikánka nad padlou herkou, která bývala dlouhá léta koněm – přítelem a životní jistotou, znovu promítá svůj život v předtuše vlastního blížícího se konce. Téměř čtyřiaosmdesátiletá Luba Skořepová vypráví a hraje monodrama César a Drana Kanaďanky Isabelle Doré, které zpřítomňuje osudy Cikánů ve středoevropském prostoru. Její – Dranin – obličej bledne obavou z „holých lebek“ a zase růžoví a mládne, když vypráví o vzplanutí k manželu Tišelovi a o vášni, ktará ho provázela. Herečka používá celý svůj bohatý výrazový rejstřík, vlastně Dranu nehraje, ona Dranou je. Sama to tak cítí. A ví to i divák a uvědomuje si, že přesnost textu a dynamiku výkonu vždy překoná síla osobnosti…

VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ

Foto Divadlo ABC