číslo 25 / 2007

Pořiďte si

Jak před tisíci lety Evropané vnímali svět

Okolo roku 2000 se objevovaly publikace připomínající milenaristické obavy z konce světa, jež prý Evropu zachvátily před tisíci lety. Kniha významného francouzského medievalisty Georgese Dubyho Rok tisíc, která letos vyšla v nakladatelství Argo, tyto vžité představy o obavách našich dávných předků významně poopravuje. Duby hledá skutečnou podobu idejí a mentality tehdy žijících lidí v písemných památkách, jež se z té doby dochovaly. Hojně čerpá především z Kroniky Adémara z Chabannes (*nar. 988), zachycující vývoj francké a zvláště akvitánské společnosti, a z pěti knih Historií Raula Glaubera, dokončených roku 1048. Oba autoři byli mniši a oba věnovali pozornost hlavně výjimečným a neobvyklým jevům narušujícím pravidelný řád věcí. Prostřednictvím častých a poměrně dlouhých citátů z jejich prací Duby před čtenářem črtá konkrétní a velmi sugestivní podobu duchovního obzoru tehdejších vzdělanců.

Za zázraky, vizemi, popisy divů, přírodních anomálií a hladomorů (při nichž docházelo ke kanibalismu), stejně jako za zprávami o kacířských hnutích zvolna prosvítá tehdy se právě prosazující představa života společnosti jako harmonického soužití trojího lidu – těch, kdož bojují, těch, kteří se modlí, a těch, kteří pracují. Tato představa je pak spojena se snahou o dosažení tzv. božího míru a o nové politické uspořádání světa. Období mezi rokem 1000 a 1033 (milénium ukřižování a nanebevzetí Krista bylo pro křesťany významnější než milénium jeho narození) je v podání tehdejších vzdělanců dobou očišťování víry, dobou osobního i kolektivního pokání, počátkem nápravy světa. Napravit svět ovšem znamená bojovat proti služebníkům ďábla – kacířům, Židům, jinověrcům, čarodějnicím, podvodným světcům i obchodníkům s jejich relikviemi. Právě tehdy se rodí clunyjské hnutí, směřující k nápravě církve, i ambice, jež v roce 1055 vyústily ve vyhlášení první křížové výpravy k dobytí Jeruzaléma.

„Svět samotný se otřásl a zbavil se své zchátralosti a na všech stranách se oblékl do bílého šatu kostelů…“ Duby dokládá, že tato v dějinách umění často citovaná věta z Glauberovy kroniky neodkazuje pouze k velkému stavebnímu vzmachu, k němuž tehdy v Evropě docházelo a při němž povstaly největší skvosty románské architektury, ale že se vztahuje k celkové obnově a novému rozkvětu křesťanské víry. Již výběrem pramenů ovšem historik vymezuje svůj pohled především na Francii. Toho, co se děje na východ Rýna, si všímá málo. Císaře Ottu III., který se po Karlu Velikém nejvýrazněji pokusil obnovit myšlenku římského impéria, pominout ale nemohl. Díky tomu nalezneme v Dubyho knize i zprávu o misijním úsilí a martyriu našeho sv. Vojtěcha. Překlad knihy (Veronika Středová) je bohužel poněkud těžkopádnější, než byl překlad vrcholného Dubyho díla Věk katedrál, vydaný Argem před pěti lety (překlad Zory Jandové).

BRONISLAV PRAŽAN