číslo 25 / 2007

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

Jak jsme se emancipovaly 

Za starých časů bývaly ženy pod pantoflem, děti musely být hlavně poslušné, zvířata nebo přírodu nikdo nechránil. Bývaly to doby necitlivé, barbarské. Lidské kultury se podobají rostlinám. Mají období růstu a pak čas květů, zjemnění a štědrosti, vydají plody, ale také uvadají, zanikají. Zdá se, že euroamerická kultura prožívá období květů. Žije v dostatku, je až extrémně citlivá vůči slabším a odlišným. Blíží se doba, kdy zůstane mimo její zájem a podporu jen zdravý, zaměstnaný heterosexuální muž středního věku. Ostatně stejně za všechno může.

Navštívila jsem archiv tiskovin, abych stopovala, jakou roli sehrály ženské časopisy v emancipačním procesu žen. Za první republiky jich vzniklo kolem čtrnácti. Nejbojovnější byl Ženský list, jehož redaktorkou se stala militantní Marie Majerová. Soudružky měly jasno, tak třeba 10. 2. 1921 ve svém plátku píší: „Směrnice ženského komunistického hnutí: Má-li žena dosáhnouti úplného zrovnoprávnění, ...má-li rozvinouti všechny své lidské schopnosti, pak musí být splněny dvě základní podmínky: sespolečenštění výrobních prostředků, tj. zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a zařazení ženy do nových nezotročujících, pracovních řádů.“

Ve Hvězdě – časopisu československých paní a dívek – mě zaujal článek nazvaný Muž ženám!, v němž autor ženy zostra napadá: „A Vám pak ženy takzvaně moderních názorů životních říkám upřímně: Ta vaše moderní emancipace je nepřirozená – je hnusná. Cigaretami, mužskými oděvy, klukovskými účesy, nevěrou a lajdáckým jednáním v kavárnách i jinde získáte sympatie u hejsků a opovržení u mužů! Muž chce míti ženu a ne mužatku.“

Eva – časopis moderní ženy – své čtenářky, zvláště v rubrice Život a práce žen informuje, kterých bašt již bylo dobyto. V roce 1928 zde najdeme tyto skvělé zprávy: „Do řad přísných a vážných strážců vědy na našich vysokých školách vnikly již dvě ženy. Na fakultě filosofické přednáší docentka Dr. Pavlová o dějinách balkánského poloostrova a na fakultě právnické docentka Dr. J. Veselá úvod do forensní psychologie.“ Nebo: „Paní Antonie Fajtová z Čelákovic se stala prvním ženským zednickým mistrem. Vyučila se řemeslu, absolvovala pak pražskou průmyslovku a nyní s manželem provozuje živnost zednického a cementářského mistra. Navíc je matkou deseti dětí.“ A dále: „29. 1. 1929 vykonala na městských jatkách v Domažlicích, před komisí Společenstva řezníků a uzenářů, s velmi dobrým prospěchem tovaryšskou zkoušku slečna Růžena Stejskalová, která se stala první řádně vyučenou řeznickou tovaryškou v Čechách. Ke zkoušce přišla v historickém kroji řeznickém, a velmi pěkně prý ji slušel.“

Nad mizivým zájmem o ženská práva si ovšem tentýž časopis povzdychl: „Oblíbený a velmi rozšířený švýcarský list Der Bund provedl mezi svými čtenářkami hlasování, zdali si přejí pro švýcarské ženy stejného hlasovacího a volebního práva jaké mají muži. Na tuto otázku odpovědělo 7 210 žen ano a 4 438 žen nikoliv. Převážná většina čtenářek na dotaz vůbec neodpověděla, takže bylo zřejmé, že většině švýcarských žen je naprosto lhostejno, zdali budou míti politická práva či ne.“

Povzbuzují dnes ženské časopisy sebevědomí svých čtenářek? Šíří osvětu? Informují o životě žen v jiných zemích a kulturách? Stopově snad ano. Především jsou ale nosiči reklam. Proč ne? Ale kupujme je s tímto vědomím. Ženský časopis, který by vzdělával, přinášel cenné informace a šířil osvětu, na našem trhu chybí. Příslušní manažeři si zjevně myslí, že by se neuživil. Co si asi tak o ženách myslí?