číslo 25 / 2007

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

Dobrý deštník, špatná střecha

Abychom si rozuměli hned od titulku tohoto článku: James Russel Lowell, který zemřel roku 1891, byl americký učenec a politik, shodou mimořádných okolností ale také básník a esejista, což tedy nebývá tak časté. A protože se dovedl pohybovat stejně dobře v chaluhách každodenní politiky i ve snových oblacích básní, zůstalo po něm mnoho zkušeností, svěřených papíru. Kdyby naši politici četli kromě momentálně projednávaného a svých měsíčních bankovních výpisů také tyhle staré, následovníkům zachované moudrosti, k leckteré zkušenosti by přišli levněji. James Russel Lowell například prohlásil, že „kompromis je dobrý deštník, ale špatná střecha“. A že je střecha důležitá, to snad ví každý. Když je v nepořádku a přijde nepohoda, nepříjemně vám fouká, prší a sněží až za krk. Takovým deštníkem se lze na chvíli od toho nejhoršího ochránit, ale beztak ne bez úhony. Všechno nezakryje.

A přece co svět světem bude, budou se názory lidí na všechno možné lišit. A bez jakýchsi dohod, řekněme tedy kompromisů, to nepůjde. Jen jde o to, jakých kompromisů, kdy a v čem. V jednom se přitom ale přece jen shodneme: že bychom si zasloužili, abychom žili lépe, bohatěji, spokojeněji a bezpečněji. Ale to není názor, to je přání. Teprve ta cesta k tomu cíli je různorodá, a tedy i plná názorů, nároků a ústupků – a tedy kompromisů. To přijde na řadu umění zvážit situaci, spočítat možnosti a nemožnosti, vzít na pomoc psychologii, protože jde o dopad na ty, kterých se to bude týkat, a hlavně nemýlit se ve správném zamíření na cíl. Kompromis je prostě fenomén doby a jestli patříte mezi ty, kteří sledují, jak s ním neumíme zacházet, přemýšlejte se mnou.

V současnosti totiž máme před očima několik postav naší politické scény, které na jevišti kompromisu hrají důležité role. Vlastimila Tlustého, kdysi stínového ministra financí budoucí vlády ODS, považují někteří za statečného a neústupného zastánce původních předvolebních slibů své strany. Ministrem financí se ale stal Miroslav Kalousek z koaliční KDU-ČSL a s požehnáním celé vlády předkládá reformu veřejných financí značně „kompromisní“. Takže jsou jiní, kteří Vlastimila Tlustého považují za fantastu se zraněným egem, který spíše než by věřil výsledkům svého snažení, mstí se za své zbourané představy. Možná k omluvě tohoto stavu vyšla z úst premiéra Mirka Topolánka slova o tom, že by předvolební plány ODS beztak nebyly splnitelné, což je po volbách pro voliče srovnatelné s gestem zdviženého prostředníčku. Slyšela jsem přiléhavý příměr k chystané reformě: je to velký cedník, ve kterém se některé díry musí ucpat. Současně ale aby něco nateklo, musí se ty zbylé poněkud rozšířit. A tak se hledá efekt pro oči: sníží se daně z příjmů, ale zvýší se daň z přidané hodnoty na to nejpotřebnější, přibude ekologická daň a zvýší se poplatky ve zdravotnictví. Do rušné doby přibyla i otázka umístění amerického radaru na Brdech.

Zelení také mají svého rebela: Matěje Stropnického. Trvá na svém vyhraněném „proti“. Zúčastnil se i veřejné manifestace v Praze, na kterou veřejnost zírala jako na zvláštnost, protože tu pochodovali poprvé v Česku komunisté, anarchisté a zelení pohromadě. Předseda Strany zelených vyplísnil Stropnického za neloajalitu a řekl, že je to projev „chabých politických zkušeností“. Expert této strany pro otázku radaru Ondřej Liška teď nestíhá tisku sdělovat všechny opatrné výhrady své strany a aby byly srozumitelné, vypichuje, že „zásadní je usilovat o multilateralizaci této debaty a nepadnout do pasti bilateralismu“. Mnoho lidí už dnes má zkušenost, že být členem nějaké politické strany je sám začátek všech kompromisů. Nedokážeš-li prosadit svůj názor, aby se stal většinovým, máš povinnost se rozhodnutí té většiny podřídit. Od toho politické strany existují, v tom je jejich síla. Nebo slabost. Odpadlíci byli, jsou a budou. A ostudou jsou jen ti, kteří se křečovitě drží výhodných postavení s vysokými platy, kam je jejich stranictví vyneslo.

Chodím občas pro rady při své novinářské práci za tím nejlepším učitelem, kterého znám. Je to Karel Čapek. Tentokrát mi řekl, že kompromis je velmi důležitá politické rekvizita a on že se nad ním zamýšlel zevrubně tak někdy v roce 1926. Už tenkrát lidé nadaní velmi rozhodnými politickými zásadami říkali „kompromis“ všemu, co nesplňovalo jejich rozhodné zásady, a ošklíbali se nad tím jako nad mrzkým slabošstvím. Ale chytřejší byli ti, kdo se tvářili, že poznali tvrdost života a přinesli jakousi oběť. A to se slovy: „V zásadě by to mělo dopadnout lépe, ale prakticky to mohlo dopadnout ještě hůře: zkrátka my jsme to vyhráli za cenu určitých ústupků“.

Nikdo by o kompromisu nepřemýšlel pregnantněji, nikdo by to neřekl chytřeji a elegantněji, a tak si přečtěte slova Karla Čapka: „Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory; je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky; udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat; tomu se ovšem říká fušerská práce. Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí; ale kupodivu se pak neřekne, že je-li tento rozdíl nutný, jsou patrně zásady špatné, ježto se nehodí na skutečné poměry. Chce-li někdo vydojit z hubené krávy sto litrů mléka a nakonec prohlásí, že se zatím spokojí s těmi třemi litry, co z ní vyždímal, je to politický kompromis. Chcete-li se zbavit kompromisu, odhadněte předem stav krávy a vyhrňte si rukávy s jasným vědomím, že toho nebude víc než ty tři litry. Politický kompromis je stín politické demagogie; udává velikost rozdílu mezi volebními sliby a skutečnými poměry. Kompromis není choroba kompromisních politiků, nýbrž právě nekompromisních programů. Politika kompromisů je možná opatrná; ale není přesná; je jako obchod, ve kterém se smlouvá. Je to nevěcnost programu; a je to nejistota v praxi.“

A tak přemýšlím s moudrým člověkem Karlem Čapkem. Ano, kompromis není přesná výslednice sil, kompromis není „zlatý střed“, kompromis se přece pohybuje v širokém poli možností. Najednou se zdá, že se politickému programu této vlády raději ani nebude říkat reforma, ale třeba jen skromně – výchozí opatření. Příkop mezi vládní koalicí a opozicí je příliš hluboký, ale usazený parlament nechce předčasné volby. Podle ekonoma profesora Jana Švejnara, který se na nás dívá se světovou zkušeností, by „i čtyřleté nicnedělání mohlo před občany projít, protože ekonomika roste a podle všeho poroste“. Jen prý kdyby se to, čemu se bude říkat výchozí opatření, nedotklo lidí příliš citelně. Protože v takovém případě lidé vůbec neznají – co je kompromis.