číslo 26 / 2007

Dívejte se

Ulicemi velkoměsta za potěchou i zklamáním

Chilskou kinematografii u nás téměř neznáme, v minulosti ne příliš vzdálené jsme se nanejvýš mohli setkat s filmy, které odsuzovaly tamní Pinochetův režim (viz mimořádně ceněné politické drama Costy-Gavrase Nezvěstný o Američanovi, jenž v Chile pátrá po ztraceném synu). Po prosazení demokratických změn vstoupili do širšího povědomí zejména mladí tvůrci. Mezi ně se zařadila i začínající režisérka Alicia Schersonová, která vzbudila uznání i odsudky hned svou prvotinou Play. Česká televize film uvede ve čtvrtek 28. června ve 21.45.

Už samotná hrdinka Cristina (Viviana Herreraová) je „jiná“, liší se indiánským původem, takže její outsiderské putování santiagskými ulicemi se vyznačuje jak sociálními kontexty, tak etnickým znevýhodněním. Pracuje jako ošetřovatelka, vidíme ji, jak předčítá stařičkému maďarskému pacientovi – tady si režisérka popletla jména, když namísto správného Miklóse vynechala hlásku a rázem se jí vyklubal zcela nemaďarský Milos (možná považuje za Maďara i Miloše Formana).

Režisérka svou tápající hrdinku obdařuje jistou osamělostí, snad i odcizením ve světě, kterému ne vždy rozumí a v němž si občas připadá jako cizinka. Nechává ji procházet množstvím drobných příhod, které pozvolna skládá v působivou mozaiku: dívka flirtuje se zahradníkem u Maďarova domu, avšak nejvíce ji zaujal architekt Tristán (Andres Ulloa), jehož věci našla poté, co byl nešťastník na ulici přepaden. Zdá se, že mezi oběma vzplane jiskérka milostného okouzlení: Tristán má totiž dost volného času, neboť na stavbě, kterou projektuje, začali stávkovat dělníci, a navíc se rozkmotřil s dosavadní přítelkyní.

Snímek Play (tak se nazývá i v originále) kombinuje různorodé styly: režisérka pendluje od realismu popisného až k magickému, překvapuje excentrickým chováním postav. Vyhmátla vážná omezení, která Cristinu tísní, ale s nemenším zaujetím také rozehrává pestrý velkoměstský mumraj, jímž se nechává okouzlovat. Snadno postřehneme smysl pro hravost, která je však roztěkaná, schází jí cílené začlenění. Prostě Schersonová jako by zatoužila vystavit na odiv, co vše dokázala vstřebat, jak zná současné kontexty jihoamerické kultury, ale přitom prozrazuje nezažitost těchto podnětů. Její film, výrazně pocitový, lze považovat za jednu z něžných pestrobarevných skvrn, které pokrývají paletu bouřlivě se rozvíjející jihoamerické tvorby.

JAN JAROŠ

Foto archiv