číslo 26 / 2007

Rozhlas Plus

Rádio a lidé (13)
Seriál mapující osudy lidí a události spjaté s historií radiotechniky

Od triody ke zvukovému filmu

„Za deset let stane se rádio nepostradatelnou potřebou. Dnešní jednoduché přístroje úplně vymizí a nahrazeny budou přístroji značně složitými. Co však rádio bude podávati, bude technicky dokonalé. Každý přístroj bude domácím radio-biografem, kde bude lze viděti a slyšeti nejnovější zvuko-filmy, jakož i mnohé, současně se odehrávající skutečné události.“ Tato prorocká slova amerického vynálezce Lee de Foresta otiskl v roce 1929 ve svém dvanáctém čísle časopis Radio telegrafie a telefonie. Předpověď se v mnohém vyplnila.

Život Lee de Foresta (TR č. 20/2007 a č. 22/2007) byl i po roce 1907, kdy patentoval svůj audion, provázen právními spory a žalobami, zakládáním nových společností, spekulativním prodejem akcií i následnými bankroty. Vynálezce ale také spustil rozhlasové vysílání pro veřejnost. Při návštěvách Evropy propagoval rozhlas – a především sbíral informace a zkušenosti. Mnoho přátel a známých mezi špičkovými radiotechniky té doby měl zejména v Německu (Erich Huth, Georg Seibt, Manfred von Ardenne, Siegmund Loewe). Časy blahobytu, který Lee de Forest tolik miloval, ovšem často střídala nouze. Vynálezce měl mnohdy hluboko do kapsy kvůli povinnosti hradit vysoké poplatky za právní spory a porušení patentových práv.

De Forestův fonofilm

Po roce 1920 se Lee de Forest intenzivně věnoval vypracování technologie zvukového doprovodu k filmům. Koncem roku 1921 se na čas usadil v Berlíně, kde byl výzkum levnější díky příznivému kurzu dolaru a kde bylo rovněž možné se seznámit s výsledky přední firmy Tri-Ergon Tonfilmgesellschaft. V roce 1922 byla v New Yorku založena firma De Forest Phonofilm Corporation.

Při natáčení obrazů se na negativní film zároveň nahrával světelnou cestou i zvukový doprovod. Ten byl snímán citlivým mikrofonem. Po zesílení byl elektrický signál zaveden do speciální žárovky s minimální setrvačností. Podle velikosti protékajícího proudu se měnila intenzita světla žárovky a toto světlo bylo vedeno objektivem úzkou štěrbinou délky okolo 2,5 milimetru na levý okraj rovnoměrně se pohybujícího filmu. Tehdy obvyklá šířka filmového okénka 25 milimetrů se tak zúžila o rozměr štěrbiny. Film byl v místě pod štěrbinou exponován v podobě rovnoběžných světlejších nebo tmavších čárek. Jejich šířka byla dána šířkou štěrbiny. Tyto čárky kolmé k filmovému pásu tak tvořily vlastní souvislou grafickou stopu záznamu zvuku – hustotní záznam.

Po zhotovení pozitivu se při promítání postupovalo opačně. Film se vložil do projektoru, pod jeho horním filmovým bubnem v místě, kde se film pohyboval ještě rovnoměrně, se upevnilo snímací zařízení. V principu se jednalo o fotobuňku ovládanou změnami světla v rytmu čárkového záznamu zvuku. Fotobuňka tak převáděla světlo na elektrické impulzy, které byly dále zesíleny v elektronkovém zesilovači, a zvuk byl reprodukován ampliony umístěnými poblíž promítacího plátna. Umístit snímací zařízení ve dvířkách, kde se promítal vlastní obraz, nebylo možné, protože film se vlivem transportního zařízení (maltézský kříž) v tomto úseku pohyboval trhaně. Film se totiž na zlomek vteřiny zastavil, přitom byl vrhán na průmětnu, potom se velmi rychle posunul o snímek dolů, opět se na zlomek vteřiny zastavil a tak se cyklus s posunujícím se filmovým pásem neustále opakoval. Vznikl tak rozdíl mezi filmovým obrázkem a k němu příslušným zvukovým záznamem o patnáct obrázků. Protože se ale stejný interval zachoval i při natáčení, docílilo se patřičné synchronizace obrázku se zvukem. Jestliže ale došlo k přetržení filmu a následně k jeho vystřižení a slepení, rozdíl v synchronizaci se projevil. Kvalita zvukového doprovodu utrpěla.

„Souběh“ obrazu a zvuku

Při zrodu zvukového filmu slavný belgický scenárista a režisér Jacques Feyder (1885–1948) mylně prohlásil: „Kino je v podstatě němé a nemá nic společného s mluvícím filmem – budou se nadále vyvíjeti vedle sebe jako dosud opera vedle činohry.“

Návštěvníci některých pražských biografů měli v roce 1928 možnost zhlédnout první zvukové filmy. Dobová recenze hovořila o dobrém souběhu filmu a zvukového doprovodu. Mezi jedny z prvních zvukových filmů předváděných v Praze patřil záznam z Mussoliniho vojenských přehlídek, ale i snímek z přijetí slavného letce Lindbergha americkým prezidentem a starostou New Yorku. Američan se švédskými kořeny Charles Augustus Lindbergh (1902–1974) jako první překonal s jednoplošníkem Spirit of St. Luis v květnu roku 1927 Atlantik ve směru Amerika–Evropa. Trasu z New Yorku do Paříže zvládl s pouhým kompasem bez mezipřistání za čtyřiatřicet hodin. Zda šlo o filmy se zvukovým doprovodem vytvořeným systémem podle de Foresta, není ale z dobového tisku (Pestrý týden č. 36/1930) zřejmé.

I když v Americe byl v roce 1925 de Forestův systém nainstalován ve více než třiceti biografech, neujal se nakonec ani tam, ani v Evropě. Bylo to nejen kvůli tlaku filmových společností, ale i z důvodů žaloby firmy Western Electric pro porušení jejích patentových práv. V roce 1929 tak de Forestův Phonofilm musel ukončit svoji činnost.

První česky mluvené filmy

Již v roce 1930 vyrobila akciová filmová společnost A-B v Praze první dva česky mluvené zvukové filmy – snímek Když struny lkají v režii Friedricha Fehéra s Magdou Sonjou a Jaroslavem Kocianem v hlavních rolích a známou veselohru C. a k. polní maršálek s Vlastou Burianem. Pokrokový ředitel ateliéru Blahoslav Reichl opatřil do vinohradského A-B studia, které tehdy mělo dřevěnou konstrukci s relativně příznivou akustikou, moderní zvukovou aparaturu. Nejednalo se ale o de Forestův systém, nýbrž s největší pravděpodobností o německou technologii. Zvuk byl tenkrát optickou cestou přijímán na samostatný negativní filmový pás, který mohl mít délku až šest set metrů. Současně byl obraz synchronně snímán kamerou na jiný samostatný filmový pás. Oba samostatné záznamy obrazu a zvuku potom byly sneseny na společný pozitivní film. Při promítání filmu v biografu byl zaznamenaný zvukový doprovod snímán optickou cestou při promítání a dále byl zesílen elektronkovým zesilovačem pro hlasitou reprodukci do amplionů umístěných v kinosále.

Bez valného úspěchu skončilo i de Forestovo podnikání a výzkum v dalších oblastech. Platilo to pro oblast televizního vysílání, které vytrvalý de Forest založil na zastaralém mechanickém principu takzvaného Nipkovova kotouče s použitím rotujících barevných kotoučů.

Lee de Forest zemřel 30. července 1961 v Hollywoodu. Do historie radiotechniky se zapsal nesmazatelným písmem.

MIREK FIALA, e-mail: vlad.fiala@quick.cz

Snímky archiv autora

(Pokračování v TR č. 28/2007)